Tovéř – stavba kulis

Scházíme se v 16:00 před Kulturním domem v Tovéři den před derniérou představení České nebe. Pan starosta na nás zapomněl, po chvíli čekání mu tedy Krleš telefonuje. Starosta se omlouvá a posílá za sebe rychlou spojku s klíčem od kulturáku. Vynášíme vše z aut a pouštíme se rychle do stavby kulis. Už jsme to dělali několikrát, navíc pódium je stejné jako posledně v Hlušovicích, takže jde vše rychle od ruky. Tentokrát se u toho ani moc nehádáme.

Asi za hodinu a půl máme scénu hotovou a dokonce jsme rozmístili i židle do hlediště, je jich 144. Zkoušíme si, jak nás bude slyšet. Doplnili jsme i plachty po stranách jeviště, aby divák nebyl rušen nežádoucím průhledem do stran mimo jeviště. Dokonce i místo pro nápovědu a zvukaře je vyřešeno k naší spokojenosti. Pro osvětlení použijeme naše čtyři reflektory + místní dva, ale ty svítí velmi málo intenzivně, asi jako měsíček.

Hotová scéna
Hotová scéna

Samotná zkouška proběhla rychle bez přerušování. Nadělali jsme velké množství chyb, ale je to dáno spíše malou koncentrací na hru, než tím, že bychom zapomněli text.

Před koncem se na nás přišel podívat starosta. Slíbil, že doplní ještě nějaké další židle, které mají ještě někde schované. Rezervováno, nebo prodáno je 121 lístků. Informovali jsme ho, že s ním bude chtít mluvit před představením pan Filip Smoljak, který se na nás přijede podívat.

Vzájemně se popliveme a snad to zítra vše dobře dopadne…

Dobytí Severního Pólu – Paršovice

napsali o nás:

oficiální stránky obce Paršovice
zveřejněno: duben 2015

 Divadlo DOTEK Olomouc

Dobytí severního pólu čechem Karlem Němcem, jedna z nejznámějších her Divadla Járy Cimrmana

rozesmála diváky v paršovské sokolovně v sobotu 28.března 2015. Tento historicko-cestovatesko-badatelský kus nazkoušeli a zahráli členové Divadla DOTEK z Olomouce. Herci ve svých rolích předvedli výborné výkony a právem sklidili za své úsilí velký potlesk.

Dobytí Severního Pólu – Hlušovice

napsali o nás:

webstránky obce Hlušovice
Zveřejněno: 24. ledna 2015

První akcí v letošním roce bylo představení Dobytí severního pólu od předního českého autora Járy Cimrmana v podání skvělých neherců ze skautského oddílu Olomoucká Trojka.

Představení se konalo v sobotu 24. ledna v Kulturním domě. Je vidět, že je Cimrman stále oblíbený, protože byl sál úplně plný a bylo nutné dokonce přidat pár židlí. Kluci – neherci byli naprosto skvělí a jejich podání bylo opravdu od originálního představení k nerozeznání. Diváci se bavili a díky skvělé výpravě, perfektnímu obsazení a také výbornému občerstvení byla v sále nezapomenutelná atmosféra. Můžeme jen doufat, že kluci nacvičí další Cimrmanovu hru, se kterou se k nám do Hlušovic vrátí. Divadelní večery mají u nás v obci velkou oblibu, a proto se budeme spolu s ostatními spolky a za podpory obce snažit, aby tato tradice pokračovala.

Poděkování patří obci, která věnovala vybrané peníze skautům.

 

 

 

Počátky „našeho“ Českého nebe

Dárek našemu souboru od pana starosty Tovéře, Mirka Majera. Vlastnoručně vyrobené schéma dolu Marcela, které na první pohled sice nijak nesouvisí s Českým nebem, ale vlastně, kdo ví… 🙂

Po dobytí severního pólu v Mezicích jsme cítili, že potřebujeme pauzu. Ne snad, že by nás nebavilo hrát, ale naše štace nám stále více zalézaly do soukromých životů našich rodin, pomalu vrcholilo jaro s příslibem blížícího se léta a tudíž dovolených a přirozeně i divadelních prázdnin. To však nic neměnilo na faktu, že stále jsme měli v zásobě 1-2 nabídky na hraní. Tentokrát zapracovala Mirka a zkontaktovala mě se starostou obce Tovéř Mirkem Majerem, který o nás projevil velký zájem. A to přesto, že nás doposud hrát neviděl. Soubor se ale rozhodl z časových důvodů poslední povolené představení na jaře již neodehrát a museli jsme panu starostovi svatosvatě slíbit, že přijedeme k nim s „Dobytím“ začátkem příštího roku. Také jsme museli, ač neradi, z důvodů nejen časových, ale i pro omezení licencemi, odmítnout nabídku ze Samotišek. Další povolení už asi nedostaneme. 🙁 Tím pro nás věc kolem divadla na čas skončila a rozhostilo se ticho. To však nevydrželo příliš dlouho. Zjistili jsme, že nám to chybí a zanedlouho už hořela diskuse o tom, co dál. O tom, že  bychom rádi další hru z dílny Smoljak/Cimrman/Smoljak nebylo třeba se hádat. S výběrem hry to už tak jasné nebylo. Padaly různé návrhy, až se mi nakonec podařilo prosadit i přes mírný odpor, či nejistotu některých členů, hru České nebe. To, že se pouštíme na mírně tenký led nám bylo podvědomě jasné, jen jsme si zatím nedovedli představit, co to přinese. V každém případě to byla najednou výzva. Věřil jsem,    … to be continued

běžky – Ramzová – Kouty n/Desnou

24. 1. 2017 – běžky Ramsau – Winkelsdorf

naše trasa:
Ramzová – chata Jiřího na Šeráku – Keprník – Vřesová Studánka – Červenohorské Sedlo – Kouty nad Desnou

mapa trasy

účastníci
Polární výprava na cestě k chatě Jiřího na Šeráku

Nakonec se nás na nádraží sešlo 5: Buben, František, Čenda, Krleš a Čibyl. Jedeme vlakem do Ramzové a moc se těšíme. Hned úvodní stoupání po Ramzovské sjezdovce ukázalo, jak má kdo namazáno. Sníh je přemrzlý a hrozně to podkluzuje. Cestou několikrát sundáváme lyže. Chata Jiřího na Šeráku je v mracích, žádné výhledy tentokrát k vidění nejsou. Nabíráme sílu z polévky a piva. Některé sjezdy jsou velmi nebezpečné, často padáme a tak občas raději sundáváme lyže i z kopce. Na Keprníku fouká velmi silný studený vítr a tak si připadáme opravdu jako na Severním Pólu. Do sytosti jsme si užili pádů i jízdy „na čarodějnici“ (hůlky mezi nohy, sednout na ně a brzdit škrtáním hůlek o sníh mezi lyžemi). Odměnou za velkou dřinu nám byl sjezd na Červenohorské sedlo, zde byla upravená stopa a proto jsme se při sjezdu cítili bezpečně. O něco horší to pak bylo při sjezdu do Koutů. Jiří Bubeník si zde dokonce zlomil obě hůlky. Přesto se mu podařilo i bez „čarodějnice“sjet dolů. Vlak jsme s rezervou stihli. Ve vlaku ochutnáváme a dopíjíme všechny naše zbytky čaje i jiných nápojů.

Bylo to velmi namáhavé cestování „běžky i pěšky“, klasický běžkařský skluz jsme prakticky neuplatnili, přesto jsme akci vyhodnotili jako povedenou a dovolené nelitujeme. Tak zase někdy příště někde jinde…

fotogalerie

Jak jsme zkoušeli České nebe

Jaký smysl má popisovat zkoušení hry, když nemá zachytit radosti i strasti toho procesu? Zůstat neosobní zplodí úplně mrtvý text k ničemu. Proto jsem se rozhodl napsat jej z pohledu režiséra v ich-formě. To abychom nezapomněli, čím jsme si prolezli, popřípadě, abych varoval případné další adepty režie, do čeho lezou. Pokud se při tom někdo i poučí, tím lépe…

Sepíšu tedy krátkou historii vlastního divadelního blbství, jak se mi v průběhu práce po kouscích odhalovalo.

Celé to začalo premiérou hry Dobytí severního pólu, kde jsem se nějakým řízením osudu zjevil a řekl si „hergot tady se něco děje“. Ten pocit se asi následně na pivu přenesl, protože koncem roku 2015 potkám Čendu, jenž mne lanaří do Českého nebe. Uvažovat nebylo nad čím.

Abych zachoval zákony dramatu, je dobře uvést expozici. Asi 20 let jsem kluky neviděl a nic s nima nedělal. Můj přehled o tom, kam lezu, byl minimální a přicházel jsem hodně odkudsi zvnějšku. Tento text je tedy i příběhem o začínajícím akvaristovi, který se časem stane rybou ve vlastním akvárku.

Už si ani nevzpomenu, kdy jsem se ocitl poprvé v klubovně, ale buď koncem roku 2015, nebo začátkem 2016. Dostávám roli Tyrše a nějak rovnou zkraje mi ansámbl sděluje, že to mám i režírovat. Což je gól, protože o tom nevím vůbec nic. Ti, co hráli alespoň Dobytí severního pólu, by měli poučovat mně coby divadelní pannu a ne naopak, říkám si.

Hned zkraje, pokud mi paměť slouží, se s námi loučí režie zvuku – Ivo Künstler – Spedy. Mrzí nás to, ale nedá se nic dělat, budeme muset hledat náhradu. Vidím, že má letitá absence v oddílových kruzích mi znemožňuje chápat dynamiku vzájemných vztahů a asi mi přichystá ještě nějaká další překvapení. Činím logický závěr, že se budu muset chvíli rozkoukávat, než pochopím, jak se věci mají.

Leden až březen zkoušíme. Nevím, co je špatně, ale z nějakého důvodu pořád zkoušíme první polovinu hry. Zhruba v březnu se vyhrotí další již déle doutnající konflikt – odchází od nás Oto Nadymáček – Dym hrající maršálka Radeckého. Radeckého fasuji sám, ale tím pádem musíme najít Tyrše. Někdy touto dobou tuším přišla náhradou za Spedyho naše zvukařka a nápověda Iva Juráková, zásadní opora úplně všech, jak se ještě časem ukáže, při veřejných produkcích obzvláště.

Zatímco soubor není komplet, je na duben nasmlouváno představení Dobytí Severního pólu Čechem Karlem Němcem v Tovéři, čili ve zkoušení je asi měsíc a půl pauza. Znovu se scházíme tuším v půli dubna, nebo snad až v květnu. Vědomě tlačím na to, že začneme zkoušet hlavně druhou polovinu hry, protože někteří musí mít nezbytně pocit, že chodí na zkoušky zbytečně.

Pomalu a bolavě se do toho noříme. Hodně nás zlobí přehrávání zvuku. Ačkoli se Iva snaží, seč to jde, máme problémy s nástupy, ukazuje se, že by prospělo, kdyby to bylo i více slyšet. Přehrávač prostě není možné spustit přesně, kdy je potřeba, a zlobí i přenos přes wifi na repro. Brzdí nás to.

V květnu přemýšlíme, stihneme-li hru odprezentovat ještě před prázdninami. Ukazuje se, co všechno nám ještě chybí dodělat a že je to nápad zcela mimo realitu. Naše bojová morálka tím dostává ránu pod čáru ponoru, jsme hodně dole. Lejeme si nutné hořké čisté víno.

V této době se to asi láme nějak i ve mně, nechával-li jsem doposud věci nějak samospádem běžet, cítím, že přichází čas, abych do toho šlápl méně kompromisně, snad k tomu přispěl jeden plodný rozhovor s Dymem.

Docházím k názoru, že na to možná jdeme od začátku špatně. Navrhuji změnit rytmus zkoušení – zkoušet jednou za dva týdny, ale půl dne, abychom hru sjeli aspoň třikrát, abychom si ji zažili. V tomto momentě mi dochází i to, že, stydím se to napsat, postavy hrají, i když třeba zrovna nemluví.

Žádám o zkoušku u videa, kde si to v klidu celé rozebereme. Přes počáteční nedůvěru se taková volnější sedánka před prázdninami přeci jen hodí a možná na této zkoušce zdravě opadly vášně. Dochází mi, kolik režijních poznámek chybí ve scénáři, jak je třeba jej dopsat. V duchu si kladu otázku, jak to asi bude vypadat po prázdninách. Ukazuje se rovněž, jak důležité je míti termín. Pořizujeme si diáře na dlouho dopředu.

Jedním z pozitivních výdobytků tohoto nelehkého období je příchod Jana Makovičky – Maka, coby ideálně sošného Tyrše.

Po letních prázdninách se to všem, zdá se, rozleželo v hlavě. Scénář je přepsán, ale zbývají ještě semináře, s jejichž podobou mnozí nejsou spokojeni. Nový systém zkoušení nese ovoce. Máme snad více dojem, že opravdu na něčem smysluplně pracujeme.

Nemáme kulisy, ty se dodělávají na Vahách (Váhy = každoroční oslava  těch z nás, kdo se narodili ve znamení váhy), cvičně se hraje kus představení, s rozpačitým výsledkem.

Někdy během podzimu 2016 přichází zkouška, která způsobila nějaký přelom. Zdravě jsem se naštval, že to s tím přehráváním zvuku musí jít a vzal do hry pořádný zesilovač napojený natvrdo kabelem do PC. Ačkoli na zkoušce chyběli Komenský a Hus, které jsme zaalternovali s Makem, mávnutím kouzelného proutku se cosi přihodilo a bylo to prostě tady. Zvuk šel, jak měl, a nebýt těch alternací, kvůli kterým jsme s Makem nestíhali vlastní nástupy, bylo by to skoro ono. Ne, že by to bylo jen tím zvukem, to ne, ale něco se otevřelo či co, nevím, najednou to šlo a myslím, že to cítili všichni. Rozlil se v nás prostě náhlý pocit, že teď už to dáme. KayKrlešem na další zkoušce přistoupili do tohoto pocitu zcela hladce.

Ten posun nás trošku osvobodil a můžeme myslet i na jiné věci. Dotáhnout všechny rekvizity a kostýmy. Kulisy nejsou pořád hotové, Krleš si to bere na starost. Ale máme hodně dlouhé diáře a v nich termíny představení, což je hlavní.

Taky je potřeba dotáhnout semináře. Poněkolikáté ohmatávám všechny slepé cesty a lámu si zuby při pokusu zkonstruovat živý obraz „Češi na protilehlých stranách fronty“, aby scénáře nakonec skončily de facto v původní podobě s několika drobnými dodatky, které, zdá se, seminářům zase tak moc neprospěly. Zkoušíme i děkovačku a spoustu dalších detailů. I semináře mají svou režii.

Jakýmsi způsobem se přiblížil čas vyzkoušet si hru přímo v sále U Pelikána na generálce ve zcela jiném prostoru. Ukazuje se, že bylo dobře udělat to s dostatečným předstihem. Dva týdny před premiérou zjišťujeme pár klíčových věcí – třeba že je nutno vyladit úrovně hlasitosti jednotlivých stop, nebo že, což je vážnější, na kulisách chybí půlka suchých zipů. Alespoň je ale čas to všechno dotáhnout.

Nicméně už si věříme, přestože v sále je zima jako hrom. Kdo si nevzal svačinu a spoďáry, trpí, ačkoli pan Ruda se o nás skvěle stará, nosí čaje a piva. Zničehonic se zjeví s podnosem panáků, ale ouha, skoro všichni jsou autem. Režie se tedy dělí s nápovědou v gentlemanském poměru 6:2. Sleduju generálku a přemýšlím nad uplynulým rokem. Šest panáků a dvě piva dělají svoje, všechno se mi to sleje do jedné šmouhy… 🙂

Ne, že bychom se v průběhu toho roku nenasmáli, ale začal-li jsem o tom, že budu popisovat radosti a strasti, tak tady někde už začala vyskakovat i ta radost. Tuto radost už nezkalí ani skutečnost, že aktuálně zjišťujeme, že nám nebudou poskytnuta autorská práva více než na tři představení!!! 🙁

zapsal: Martin Ševčík – Šaman