Slavonín (30.4.2022)
Konečně!
Ale dloooouuho jsme se načekali, než ta potvora Covid19 ztratila na síle a umožnila zastupitelstvu obce Slavonín s námi dohodnout nový termín pro jednou už zrušené představení. Všichni se moc těšíme, ale zároveň se obáváme. Tak dlouho jsme neviděli text, tak dlouho jsme nehráli, půjde to vůbec ještě?
Nechceme nic nechat náhodě a proto pilně samostudiem memorujeme své texty a scházíme se na několika zkouškách ve vinárně nebo v klubovně. Zpočátku to moc nejde, děláme chyby, nevíme přesně, kdy má kdo mluvit, těžce vzpomínáme jak se kdo má pohybovat po scéně… Také jsme poprvé v historii našeho divadla okolnostmi donuceni ke změnám v hereckém a technickém obsazení. Režisér přenechal svou roli polního maršálka Igorovi, Iva nás tentokrát nemůže jistit při zapomenutí textu a nebude ani pouštět zvuk. Režisér rychle našel jinou Ivu, která se velmi rychle zorientovala a úlohu sufflera zastala velmi dobře a s velkým citem. Zvuky pouštěl nakonec rejža, kterému se předáním role uvolnily ruce.
Velmi nabitý program sokolovny fotbalového klubu nám znemožnil začít s přípravami scény dříve než 4 hodiny před začátkem představení. To bude opravdová výzva. Obvykle totiž scénu stavíme den předem a zároveň nastavíme zvuk a světla. Často stihneme i rychlou zkoušku.
Abychom šetřili parkovací místa před kulturákem a abychom se zároveň chovali ekologicky, postupně se sbíráme do pouhých 3 vozidel a to včetně velmi objemných kulis, kostýmů, audiovizuální techniky a řečnického pultíku. Kay s předstihem na parkoviště umístil stoly, aby poblíž vchodu do budovy neparkoval někdo jiný – on se totiž zrovna hraje nějaký velmi důležitý fotbalový zápas „o všechno“, takže lidu je zde mnoho už v době našeho příjezdu.
Samotný kulturní sál je moc hezký. V sále jsou rozestavěny židle v počtu asi 170 kusů, je zde i pódium s oponou. Po krátké prohlídce sálu i zázemí bleskově vynášíme vše z aut, rozdělujeme se na pracovní skupiny, každý ví, co má dělat. Někdo se věnuje zvuku, někdo stavění kulis, další světlům. Stavění kulis tentokrát trochu drhne, protože jsme se dříve už několikrát pokoušeli označit co kam patří různými čísly, šipkami a písmeny, výsledkem je několik verzí popisů a aby se v tom čert vyznal, karamba! Naštěstí jsme se nakonec zorientovali a vše umístili tam kam patří. Celkový dojem ze scény kazí jen nepěkná mohutná vzduchotechnika. Opona lze otvírat a zavírat velmi ztuha. Byla i příčinou naší hádky, někteří chtěli nechat oponu trvale otevřenou, jiní ji chtěli používat tak, jak jsme zvyklí. Ačkoliv se mezi sebou hádáme velmi zřídka, před představením je to vlastně nechtěná tradice. Způsobeno je to mnoha faktory, určitě trémou, ale také tím, že na poslední chvíli všichni chtějí udělat vše proto, aby představení bylo povedené.
Vše je nachystáno, zvuk je slyšet i v poslední řadě, světla svítí tak jak mají. Máme ještě čas, tak zkoušíme semináře, na ty totiž během dosavadních zkoušek vůbec nedošlo, protože jsme spoléhali na zkušenost z minulých představení a na samostudium. Znovu jsme se přesvědčili o tom, že musíme mluvit pomalu, pečlivě artikulovat a téměř křičet, aby z toho opozdilci sedící v posledních řadách vůbec něco měli, když už na nás přes diváky sedící před nimi neuvidí.
Asi 45 minut před začátkem představení přišli první diváci. Je jich málo, ale stačí to k tomu, abychom už nemohli nic zkoušet ani nic přestavovat na jevišti. Čas se začíná táhnout jako starý med. Jíme vynikající chlebíčky a šneky, které pro nás nachystala Šárka. Čas to ale nezrychlilo.
Fotbalisti Slavonína vybojovali slavné vítězství, lidé jsou spokojeni a mnozí z fanoušků zaplnili část sálu. Sedm večer už bylo, tak jdeme na to. Úvodní slovo si bere Štop (Ivo Hager), který krátce vysvětluje, jak vzniklo naše uskupení a co budeme hrát. Zazněl gong, naše úvodní slovo namluvené Krlešem a je to tu, můžeme na scénu.
Úvodní semináře opět doprovázíme promítáním připravených obrázků, které dokreslují přednášené texty. Diváci pomalu tají a postupně začínají reagovat na vtipná místa. Z nás opadá tréma. Celkem to uteklo, seminář je za námi. Ani nevím kdo, ale někdo nakonec tu oponu přece jen zatáhl. Přestávka. Diváci se přemísťují do přilehlé restaurace, aby si zde vystáli dlouhou frontu na nějaké to občerstvení.
Místo obleků si oblékáme své kostýmy. V hledišti to utichá, opona se otvírá, zazní úvodní tóny Smetanovy Vltavy, a „Praotče Čechu! Já ti jednou ty tvoje zatracené bůžky vezmu a vyhodím na smetiště.“… Hrajeme, jak nejlépe umíme. Tentokrát nikomu neupadl knír, ani nepotřebujeme nahodit text, vše klape jak má. Odměnou je nám smějící se publikum. Vzhledem k válce na Ukrajině, která začala zhruba před měsícem, text dotýkající se Ruska je velmi aktuální a divák to cítí. Publikum smíchem také ocenilo Ámosovu nelichotivou narážku na prezidenta Zemana. Nelze nezmínit výkon polního maršálka Radeckého v podání Vladimíra. Láďa dnes hraje divadlo poprvé ve svém životě a podává opravdu pěkný výkon, za který se nemusí stydět. Také Dr. Miroslav Tyrš v podání Šárky je diváky přijat vřele. Závěrečné cvičení se stuhami v národních barvách s námi někteří diváci zpívají píseň ach synku, synku. Přidáváme i další dvě sloky a to už k nám na jeviště přichází zbytek našeho divadelního uskupení, Iva z nápovědy, rejža a polní maršálek a společně i s diváky všichni zpíváme, mácháme stuhami jak zkušené gymnastky a děkujeme.
Konec představení. Myslím, že to byl úspěch. Jsme šťastní a spokojení. Chvíli si povídáme s některými diváky, kterým se nechce jít hned domů. Balení kulis, světel a zvuků nám jde rozhodně mnohem rychleji, než jejich stavba. Slavonínští nás pozvali do přilehlé restaurace na uzená žebra, která jim zbyla z onoho důležitého fotbalového utkání. Sedíme kolem dlouhého stolu a vstřebáváme právě proběhlou událost. Nechce se domů, ale je pozdě a hospodský chce už zavřít. Tak teda jo, už jdeme. A kde to bude příště? To zatím nevíme.
<<předchozí České nebe další >>
zapsal: Libor Kvapil – Čibyl