Mezice (3. 11. 2018)
Zkoušení hry
Od posledního představení uplynuly již 3 měsíce a těžko říci, zda je to už příliš dlouhá doba na to, abychom udrželi text hry v paměti. Pracovní vytíženost všech interpretů i stále hlasitěji se ozývající hlasy našich rodin připomínající nám, že: „… jim je třeba se přece také věnovat…“, nás vedly k tomu, že spoléháme více na zodpovědné samostudium. Svoláváme pouze jedinou zkoušku v klubovně asi dva týdny před samotným představením. Režisér byl kupodivu s výkonem herců protentokrát celkem spokojen. Velkou diskuzi jsme vedli pouze na téma seminářů. Každý se měl zamyslet nad tím, jak by mohl svůj příspěvek oživit a zatraktivnit pro oko i ucho divákovo a také se pokusit o to zapamatovat si celý text semináře zpaměti.
V páteční předvečer před představením se scházíme před hospodou a kulturním sálem v Mezicích. Vynášíme veškerý divadelní materiál z aut a hned se pouštíme do již zaběhnutých přípravných procedur. Kulisy jsou postaveny v možná rekordním čase. Krleš nás překvapil hned dvěma novinkami. Pro svou přednášku si vytvořil prezentaci, kterou plánuje během svého semináře pomocí projektoru promítat na zeď. Zdejší sál totiž k něčemu podobnému vyloženě vybízí, neboť na zdi vedle jeviště je na zdi namalovaný obdélník orámovaný secesním rámečkem. Kdyby Cimrman mohl, určitě by své fotografie promítal na podobné „promítací plátno“. Kay a Mak do zítřka zkusí nachystat také nějaké obrázky, no uvidíme, zda to bude ku prospěchu věci. Tou druhou Krlešovou novinkou byla možnost použití mikrofonu. Zkoušíme, zda je lepší semináře hulákat do lidí, nebo mluvit běžným způsobem do mikrofonu. Máme ještě čas, proto zkoušíme i hru. Zjistili jsme, že Brzdův zpěv není dobře slyšet v posledních řadách. Je to dáno také tím, že v hospodě je zrovna smuteční tryzna a pozůstalí vzpomínají velmi hlučně. Něco podobného ale lze očekávat i zítra, protože hra osudu tomu chtěla a i v den našeho představení bude zapíjen v hospodě nějaký jiný nebožtík. Rozhodnuto, Brzda bude mít na hlavě připevněný mikrofon, který pro svůj zpěv zapojí a po odzpívání písně zase odpojí. Rejža nás udivil množstvím nových připomínek, postřehů a dobrých rad, které se zítra budou určitě hodit.
Představení
Na místě činu se scházíme s asi dvouhodinovým předstihem. S mírným napětím ladíme poslední detaily – zkoušíme, jak bude slyšet Brzda s mikrofonem při zpěvu, domlouváme si kdy má být promítnut který obrázek při seminářích atd. Začínají přicházet první lidé. Někteří jsme již převlečení do obleků s kravatami a při proplouvání mezi diváky pozorujeme, že jsme některé z nich znejistili, zda přišli dostatečně formálně oblečeni. Diváků přibývá a najednou se odněkud objevilo dalších asi 50 židlí. Díky Bohu, toto představení, zdá se, bude mít velmi slušnou účast. Začínáme se těšit.
Rejža se rozhodl, že nastolíme dušičkovou atmosféru a hned zapálil množství čajových svíček a rozprostřel je na okraj jeviště před oponu. Také někde obstaral šedivý make-up s tím, že se lehce mázneme na styl zombie, ale o tom až později. Maryška spustila gong. Předem dohodnuté pořadí v jakém máme přicházet na jeviště neplatí a vlastně neplatí mnohé z toho, na čem jsme se dopředu dohodli. Jako první promlouvá k lidem Krleš. Je z něj cítit velká nervozita, ale lidé v hledišti se postupně probouzí a začínají chápat, že přestavení bude možná i vtipné. Ne všichni diváci si hned všimli fotografií promítaných na zeď pro doplnění a oživení přednášeného textu, ale vzájemně se upozorňují. Nejtěžší úkol měl ovšem Mak, neboť jeho seminář o objevu hry České nebe v Dimokurech je velmi dlouhý, málo vtipný a uspávající. Zde promítané fotky poskytly velkou službu a diváci se baví, tedy ne že by si spolu povídali, ale poslouchají, smějí se a dokonce udrželi i pozornost. Kayova přednáška o polním maršálkovi Radeckém měla velký ohlas místy i provázený potleskem. Smích se stupňuje s každou větou. Čibyl svým příspěvkem připravil půdu pro předvedení scénky Flašky a Krabice. A rejža?, ten začal opravdu velkolepě, podařil se mu přebrept, a sám sebe smíchem odrovnal natolik, že poměrně dlouhou dobu nebyl schopen dalšího slova. Diváci jsou naši! Všechny obavy z výsledku z nás opadly a těšíme se na samotné představení.
Navlékáme se do kostýmu a rejža se rozhodl, že se nalíčíme do strašidelna. Vytáhnul šedý make-up a odchytil si Čibyla, který včas neutekl a máznul mu dva temně šedé fleky pod oči. Výsledkem bylo něco podobného americkému fotbalistovi, jen bez té helmy s mřížkou. V tomhle přece nebudeme hrát? Takže pryč s tím. Ale ono to nešlo. Maryška o problému s odstraněním make-upu nevěděla, proto pustila gong ohlašující konec přestávky a začátek představení. Horečným třením poplivaným kapesníkem pod očima Čibyl dosáhl toho, že se nakonec podařilo vyměnit temně šedé skvrny za přijatelnější rudé a ty snad za chvíli také zmizí.
Opona jde do stran a jeviště na nás čeká. Fungujeme zde jako dobře sehraný tým, nebo výborně seřízený stroj. Všichni se pohybují „po kluzišti“ s jistotou, dáváme emocím vše, čeho jsme schopni. Za zmínku snad stojí jen výpadek textu Karla Havlíčka Borovského, který ale vůbec nezpanikařil, sebevědomě hleděl do diváků po nekonečný čas aniž by hlesnul a až na třetí pokus zachytil nápovědu textu momentálně chybějícímu v jeho paměti. Divák si možná jen pomyslel, že tento herec má velký smysl pro dramatičnost. Také by bylo škoda opomenout hlasování, kdy Hus zapomněl hlasovat proti a sv. Václav byl tak nucen zcela nedemokraticky rozhodnout o setrvání Hanky a Lindy v očistci, přestože si hlasující většina přála, aby směli přestoupit do nebe. Babička Boženy Němcové svým příchodem na scénu sklidila ovace, aniž by Čenda promluvil jediné slovo. Zafungovala i věta, na kterou jsme se všichni těšili – „… co já stará fousatá bába…“. Také u Dr. Tyrše zafungoval dobrý kostým. Když Mak vběhl na scénu, lidé se smáli dříve než písknul na píšťalku. Praotec odzpíval svou píseň Slovana se zapnutým mikrofonem a výsledku to velmi prospělo. Bylo na něm vidět, že na rozdíl od včerejší zkoušky ho to dnes baví. Ani ukřičený Radecký či pedantský Komenský nezklamali, hráli jako o duši a lidé se jejich vtipům často a upřímně smáli. Při závěrečném zpívání „Ach synku, synku“ se nám již tradičně do sebe zamotaly stuhy a jedna dokonce opět odplachtila kamsi do tmy hlediště. K závěrečné děkovačce jsme přizvali také Maryšku, která nám po celou dobu kryla záda pro případ výpadku textu, navíc stihala i pouštět zvukové stopy a bez které bychom si to už ani nedokázali představit.
Publikum bylo vynikající a jsme si jisti – byl to úspěch!
<<předchozí České nebe další >>
zapsal: Libor Kvapil – Čibyl