Dobytí severního pólu ve Vělopolí
Název obce nevznikla tím, že někdo vjel do pole a usadil se tam, jak jsme si někteří původně mysleli.. Místní krajina je typická uspořádáním s rozházenými chalupami po stráních, polích a pastvinách, v podhůří Těšínských Beskyd, které má mít historický význam pro obranu území před nájezdy nepřátel tak, aby bylo vidět od chalupy k chalupě. Na polích se dnes pasou ovce a krávy, jinak mír a klid. Lidských obyvatel je tu zjevně méně než dobytka. Sem jsme přijeli hrát na pozvání kamaráda, který tu již dlouhou dobu s rodinou žije. Jo, vělo- znamená polsky mnoho- . Má to být naše doposud nejsevernější dobytí severního pólu, které jsme kdy provedli. Obestírají nás pochybnosti, zda nebudeme jako soubor v početní převaze nad publikem, zvláště, když na webových stránkách obce byl jako jediný kulturní program na inkriminovaný víkend propagován svoz popelnic. Uklidňuje nás snad jen to, že kamarád Aleš Stebel, který měl naše pozvání na svědomí, byl od začátku stoického klidu a celou akci předem plánoval jako komorní představení v pohodové atmosféře pro těch pár lidí, kteří určitě přijdou. Když jsme mu oznámili, že za námi přijede předem blíže nedefinovaný počet našeho publika z různých koutů regionu, znejistili jsme ho, zda se do malého komorního prostředí sálu obecního úřadu vůbec vlezeme. Kapacitou čítal tak do 60-ti židlí.
Tento kus jsme naposledy sehráli v Tovéři 9.4. 2016. Uplynulo tedy od té doby více než 2,5 roku. Ukázalo se při prvních zkouškách, že naši dlouhodobou paměť překryl nejen tlustý závoj Českého Nebe, ale že tato bude potřebovat důkladný restart i defragmentaci. Nic nám nešlo tak, jak jsme si přáli. Proto jsme byli před vystoupením nervózní o malý kousek více, než obvykle.
Jeviště bylo rozměry víc než skrovné, pódium odděloval od hlediště jen malý stupínek podobný jaký bývá ve škole. Otáčení lyží v prvním obraze bylo mírně riskantní nejen pro nás, ale i pro diváky v první řadě. Strop nad jevištěm byl potom tak nízký, že rozkročený Tyrš o něj lechtal svým sokolským pérem a banka Slávie působila na podstavci trochu jako Atlas podpírající nebesa. Naproti sálu je kuchyně. V ní pak mistr kuchař Jindra již od časného odpoledne připravuje hovězí sedmičkový guláš a pro herce klobásky za zvuků skupiny Poletíme? Snad večer nepoletíme my. Cítíme se tu jako doma.
Ve čtyři hodiny odpoledne je již téměř tma, takže zatemnění je zcela přirozené a kvalita polární noci je vynikající. Začínáme 10 minut po šesté hodině, kdy sál naplnilo cca 50 lidí. Alešovo úvodní slovo nás vyzvalo k akci. Tentokrát jsme stanuli před zraky diváků velmi natěsno. Seminář se rozjíždí pomalu, ale dobře. Básnička i první referát jdou bez problému. Když ten skončil, najednou nastalo mírně tísnivé ticho. Uvědomil jsem si, že mám jít k pultu a uvést dalšího řečníka. Jenže jakými slovy? …Ukázalo se, že jsme seminář v jeho kompletní podobě ani jednou nezkoušeli. Chvíle, jako když si vytáhnete otázku, kterou jste při přípravě na zkoušku prostě vynechali. Horečné hledání v paměti s poměrně velkou dávkou improvizace… jen ti, co byli v sále vědí, jak to dopadlo… Přetržené dítě dalo zapomenout na mírné zaváhání a mně poskytlo dostatek času na hledání dalšího textu v paměti… Papíry se nenašly. Zbytek semináře již proběhl dle očekávání, včetně posledního obrazu banky Slávie. Publikum nás od té chvíle hnalo i po přestávce směrem k pólu svými reakcemi, které tak milujeme. Zvláště pak děkujeme těm, kteří trvale infikovali celý sál svým smíchem po celou dobu představení.
Severní pól byl dobyt. Publikum nás odměnilo. Uvěřili jsme opět tomu, že naše úsilí mělo smysl nejen pro nás, ale i pro ostatní. Ostatně Vělopolí nabídlo nejen skvělé publikum, ale i následný program, jaký nebývá na podobných akcích zcela běžný. Během několika málo minut, během nichž jsme likvidovali scénu, se za pomocí všech přítomných hlediště proměnilo v improvizovanou jídelnu a všichni se cpali vynikajícím gulášem, který byl jako překvapení pro přítomné součástí ceny vstupenky. Asi za další půl hodiny bylo v sále stále asi 20 lidí, kteří srazili stoly doprostřed a dva místní muzikanti začali hrát a zpívat. Připojili jsme se k nim. Prožili jsme skvělý večírek, kdy jsme se nasmáli i si skvěle zazpívali. Hlavní organizátor Aleš nás nakonec ubytoval u sebe doma ve svém velmi zajímavém domě. Ale to je na jiné vyprávění. Pohostinnost lidí zde nás velmi příjemně překvapila i naladila. Myslím, že se sem budeme chtít vracet. Děkujeme Aleši, Jindro, děkujeme všem Vělopolským, kteří přišli a těšíme se Na shledanou s vámi! DOTeK
