Pitín (25. 1. 2020)
Pátek
V pátek 24. ledna v 17:00 vyjíždí z Olomouce divadelní konvoj s lidmi, kulisami, garderobou a proviantem. Cestou obhlížíme podmínky na příští divadelní štaci v kulturním domě ve Véskách, kde hrajeme 20. března 2020. Prostor vypadá úžasně a jsme upřímně potěšeni propagací – již nyní se termín našeho představení skví na banneru před kulturákem.
Poté pokračujeme do Pitína, kde kotvíme u zadního traktu kulturního domu. Prostor nás ohromil, snad ještě nikdy jsme nehráli v něčem natolik připomínajícím divadlo – boční prospekty, zadní prospekty, zdvižené provaziště s pochozími lávkami… Nádhera. Kulisy stojí během 30 minut a zjišťujeme, že projekci k semináři můžeme vrhnout až na zadní prospekt, což umožňuje lepší viditelnost, větší rozměry obrazu a vytváří to správně podivnou atmosféru.
Celkově natěšeni a s dobrým pocitem na krásnou chatu, kterou pro nás již natemperoval „orel Pepa“, dorážíme ve složení: Krleš, Šárka, Mak, Brzda, Čibyl, Kay, Šaman. V mžiku stojí stoly a Šárka rozjíždí svůj nebetyčný cattering, Mak rozlévá místní slivovici, ostatní ladí nástroje.
Vypuká skvěle nevázaný večírek, který místy opouští romantickou polohu vinárny na Polské ulici a dotýká se i zemitějších, divočejších hudebních poloh. Šárka odpadá první a pokouší se marně spát. Odkládáme nástroje ve tři ráno, ale večerka nastává až o hodinu později, neboť Brzda sotva ulehnuv se probral… Podivnými promluvami vedenými ve tmě jako v pytli půdy o tom, že Čibyl neslyší, neb poslouchá stetoskopem Hurvínka, ztěžují nám usínání.
Kromě toho je hrozně přetopeno.
Sobota
Ráno jsme pěkně zbití, takže uvolnění. Dáváme si klidnou, neuspěchanou snídani a místo textů rolí bereme do rukou zase kytary. Doráží Čenda a zírá, co tropíme. Mak se Šamanem jedou na nákup a pro guláš. Po obědě usneseno vyjít si do sousedního Šanova do muzea letecké bitvy nad Bílými Karpaty. Do kopce jde se těžko, ale na hřebeni již si prozpěvujeme popěvky hudební skupiny Ženy, neb jejich „Hurvina Hurára“ bylo volně asociováno Brzdovými večerními promluvami. Cestou z kopce narážíme na vypnutý lyžařský vlek, jehož zřetelně ochablá falická symbolika vede citlivější jedince k reakcím v podobě demonstrace vlastní síly…
Samotný Šanov nepůsobí vesele, je lezavá vlhká zima, hospoda nikde. Přijíždí pan místostarosta, aby nám otevřel muzeum. Expozice nebyla doprovázena výkladem, ale možná že o to silněji a výmluvněji působila. Kusy pokroucených vrtulí a roztrhaných draků hovořily velmi výmluvně.
Po zápisu do pamětní knihy se ubíráme zpět. Během stoupání do kopce opakujeme text hry. Velmi nevšední způsob přípravy, ale funguje. Když dorážíme na chatu, dojíždíme ještě text na verandě. V tu chvíli nás míjejí dvě turistky nordickou chůzí a podivně po nás pokukují, co to vedeme za řeči…?
Protože jsme zpocení jak hrom, dáváme si venku spartánskou sprchu a to nám dělá moc dobře, guláš taky. Ale už se musíme sbírat a jít se chystat na představení.
Představení
V 17:00, dvě hodiny před představením, je sraz v Pitíně, doráží Iva s Bubnem. Dělají se obvyklé věci a práce, ladí se zvuk a světla. Chceme si zvednout laťku, tak přesvědčujeme Brzdu, aby pronesl úvodní slovo. Vzpírá se (prostě aby to šlo, musí být tma a všichni ostatní musejí chtít spát). Debatujeme ještě nad některými fóry, není-li to příliš, když hrajeme pro křesťanskou organizaci Orel a když v publiku sedí dvě řádové sestry, ale nakonec necháváme vše, jak bylo. Do šatny doráží Igor a Pavlínka.
Představení zahajuje Krleš úvodním slovem naživo, technologicky to jinak nešlo. Do zákulisí přibíhá Šárka, že musíme všichni přidat, je nás blbě slyšet.
S takovou vyrážíme na semináře. Odsýpají hezky, projekce – soudě dle očních pohybů publika – zabírají novou podmanivou silou. Mak nás všechny překvapuje novou neznámou exhibicí „Kupka – to je, myslím, tady ten“. Publikum to taky velmi ocenilo. Celkově Makův seminář prodělal toho večera asi největší progres. Jinak průběh seminářů nevybočil z obvyklého průměru. Ale osobně trochu lituju, že to nikdo z nás na scéně neviděl zepředu, vizuálně to muselo být zajímavé.
Samotné představení, které spolu s Tyršem trávím pravidelně za kulisami, jsem si mohl tentokrát vychutnat z nadhledu z provaziště.
Hned v úvodu donutil Praotec k nečekané improvizaci Ámose, neb se blýskl hezkým okýnkem. Ale jinak jde všechno tak jak má, skoro těžko něco vypíchnout. Vlastně ano – tentokrát publikum. Ačkoli není úplně nadupáno, reaguje velmi spontánně. V první řadě sedí super rozjížděčka smíchu, později se vedou debaty o tom, že ji najmeme jako profesionální „hihňu“. Myslím, že jsme ještě nezažili, že by lidi tleskali do rytmu hudebních vložek. Vůbec poprvé jsem zažil potlesk při odchodu Radeckého ze scény. Osvědčené špeky představení fungují. Nevím jak ostatní, ale osobně jsem zvědavý, jak zaberou nové prvky v představení.
Škoda, že Havlíček nešel do těch berlí, mně osobně to na zkoušce úplně dostalo, nicméně myslím, že všichni byli velmi zvědaví na to, jak zabere Brzdův odbourávák s trnovou korunou. Když na to dojde, efekt je úžasný. Strnulé ticho, které se zdá nekonečné. Těžko říct, 5 vteřin, víc? Prostě zásah jak hrom.
Děkovačka úžasná, publikum s námi zpívá vestoje. Po ní jdeme napůl v kostýmech mezi lidi na pokec. Je to s nimi fajn. Konverzaci nám utínají místní Orlice povelem „na polévku“! Tož dál se bavíme u jejich úžasné kyselice. Když už publikum hodně řídne, bouráme scénu a balíme. I Čenda stržen atmosférou si rozmyslel jet v noci domů a volí raději pobyt s námi přes nutnost divokého přespání „na hulváta“. Po 22:00 jedem na chatu, kde dál bezuzdně pokračujeme v tahu až do 4 hodin do rána. Do spacáků uléháme ani nevíme jak.
Neděle
Neděle bývala smutná už v dětství na Tvrzi – v nejlepším skončit a domů. Nic se nezměnilo – snídaně, balit, úklid, odjezd. Ovšem – lze-li to tak říci – divadlo ráno u snídaně hraje Igor s Pavlínkou, když povídají o rekonstrukci svého bytu.
Ovšem nutno zkonstatovat, že to bylo mimořádně vydařené výjezdní zasedání, jak obsahem, tak úpravou. No, můžeme se těšit, co nás ještě čeká.
<<předchozí České nebe další >>
zapsal: Martin Ševčík – Šaman