U Pelikána (4. 12. 2016)

Stavba

V pátek 2. 12. 2016 se sjíždíme v 18:00 s veškerým nutným materiálem U Pelikána. Ukazuje se, že první nezbytností bude úklid po nějaké dětské párty, ale jsme po roce na divadlo tak nadržení, že se na to vrháme bez řečí. Stejně tak je potřeba vyklidit všechny židle zpoza podia, abychom mohli v klidu stavět scénu. Všechny suché zipy na kulisách jsou tam, kde mají být, je to zdrojem velké úlevy. Scéna vykazuje vážné dílčí nedostatky, kulisy jsou skvělé, ale krátké. Řešíme zakrytí zadního prospektu auto-plachtami, na něž lepíme perspektivou různě zdeformované obláčky. Po nasvícení vypadá výsledek úžasně. Zkoušky všeho proběhly uspokojivě.

Obsedá mne těžko popsatelný pocit v kostech, že všechno dobře dopadne. Všechno vypadá tak, jak má. S Pelikánem se něco stalo, začíná opravdu připomínat divadlo. Zamykáme věci v kumbále a jdeme domů. Na ten kumbál ale příště pozor – zdá se, že tu myši hryžou kabely.

Premiéra

V neděli se sjíždíme na místo činu a drobně zkoušíme seminář, abychom se moc nevysílili. Ve zbylém čase rychtujeme židle. Některým připadá, že je jich zbytečně moc, ale já říkám, mám pocit, že lidi fakt přijdou. Když je všechno na místě, lezeme do obleků.

Roste pomalinku tréma a s ní i adrenalin, který nás nakopne doufám dost na to, aby nás bylo slyšet až vzadu. Prostor se zdá nezměrný. Snažím se nemyslet na to, co všechno by mohlo selhat. Porůznu ještě ležíme ve scénářích.

Půl hodiny před začátkem se začínají trousit lidé, jdu se podívat před hospodu, jak to vypadá, a nevěřím vlastním očím. Ze všech stran se hrnou lidé, na náměstíčku se vyhýbají auta a hledají, kde by zaparkovala. Sál se rychle plní. Na kasu jsme posadili Qakošku, protože vstupné je dobrovolné a nájem mastný. Ukazuje se to později jako výborná volba.

Pět minut před začátkem už nejsou volné žádné židle a lidi se pořád hrnou dovnitř. Nastává neuvěřitelný moment, lovíme poslední zbylé židle za kulisami a živým řetězem je posíláme do zadu do sálu. A jdeme na to.

Pánové, tfuj, tfuj, tfuj a nezapomeňte, že jenom třikrát!

Gong, vypnout mobily, Krleš nastupuje s úvodním slovem. A pak už opona a jede se. Sedíme vedle sebe na židlích na kraji jeviště a do očí nám perou světla. Postupně přednášíme jeden za druhým své semináře. Je cítit, že lidé jsou s námi a napjatě čekají, co z nás vyleze, ale možná jim to přijde přeci jenom zdlouhavé. Ten pocit potvrzuje skeč Flašky s Krabicí, kdy publikum očividně ožívá.

Před přestávkou vyslechněte ještě jeden poučný referát….  No, asi bychom s tím měli ještě něco udělat. Ale už je přestávka. 20 minut bude snad stačit, ale 240 lidí si za tu dobu kafe asi nedá.

Je čas začít hrát, publikum se ale ne a ne usadit. Dáváme gong. Pořád to tam hučí. Dáváme předehru, pořád to tam hučí. Roztahuje se opona, pořád to hučí. Lidi se zklidní až s příchodem Ámose na scénu. Infarkt! Na tom budeme muset taky zapracovat, jak zchladit takovou masu lidí.

Ale zdárně se rozjíždíme, všechno jde jak má. Na scénu vchází Karel Havlíček, salva smíchu. Za kulisami na sebe hledíme beze slova s němou otázkou „co je?“. Při další replice Karla Havlíčka skoro nerozumíme, co říká, a to stojíme hned vedle něj odděleni jen prostěradlem. Buben hrozně šumluje, další salvy smíchu. Na scéně mají všichni evidentně time out. To Buben jenom svedl hrdinný leč marný boj s nedržícím knírem, kterýžto mu nakonec upadl!

Další neplánovaný zápich zařídil Komenský se svým jablíčkem z vlastního sadu – na jeho otázku „nedá si někdo jablíčko?“ se ozvalo spontánní dítko v první řadě „Já!“. Svatý Václav se výjimečně zapomněl slitovat a přecházeje za scénou volal své „Nedám!“.

Všechno jinak jede jak má. Na scénu poprvé vchází Tyrš. Nic neřekne, potlesk. To se holt někdo má. Nedivím se, v rytmu představení jde o krásný moment překvapení. Je zřetelně cítit, jak silně představení oživuje jakákoli akce nebo zpěvy.

Zcela zkušeně si publikum „udělala“ babička. Nejdřív si ho navnadila štelováním poprsí, následně ještě našpónovala škálou grimas postavy, která „erotických zájmů již nemá“, a následně jej sťala jedinečnou lascivitou svého tance.

Vcházím jako maršálek a k průšvihu nechybělo moc. Lety promaštěné podium U Pelikána vykázalo na kožených podrážkách krojových bot pramalou přilnavost. V zatáčce mi ustřelila noha, ustálo se to, ale nechybělo mnoho, abych s sebou v pádu nevzal kulisy.

Na další karamboly už nedošlo. Nápovědu jsme potřebovali nutně jen párkrát. Ani nevíme jak, konec je tu hrozně rychle.

Potlesk je strhující. Ukazuje se, jak je důležité cvičit i konec a děkovačku. Nebere to konce, postupně přidáváme, takže dojde na všechny tři sloky „Ach synku, synku“. Provádíme drobné etudy s oponou bez pevných konců a podobné zhovadilosti. Lidi jsou s náma.

Po třetím zatáhnutí se jdeme vrhnout mezi lidi. Naši blízcí včetně dlouholetých partnerek na nás hledí nezvykle nyvě.

Lidé opouštějí sál, zdá se, s hřejivým pocitem, že to nebyl blbě strávený večer. To se nějakým mechanismem přelévá na nás.

Kulisy bouráme až neuvěřitelně rychle, pivo čeká. Jedeme pořád ještě na vlně, která se táhne dlouho přes noc vysmátou ze sna až do dalšího dne.

fotogalerie

České nebe          další >>

Dramatické vybírání druhé hry je popsáno zde: Počátky „našeho“ Českého nebe
Poutavý zápis z pohledu režisérova je k nalezení zde: Jak jsme zkoušeli České nebe

zapsal: Martin Ševčík – Šaman