U Pelikána (31.5.2014)
Po našem recesistickém „pokusu o vystoupení“ před kamarády na Ostravici došlo k něčemu, s čím nikdo z nás nepočítal. Ti, kteří to viděli, nás začali přesvědčovat, že bychom měli uspořádat nyní opravdové představení, tentokrát v Olomouci pro ty z nás, kteří se nemohli dostavit na akci do Ostravice a především pro další naše kamarády a rodinné příslušníky. Dokonce někteří chtěli hru vidět ještě jednou a přijít i podruhé. Což nakonec k našemu překvapení a velké radosti opravdu udělali! Po chvíli váhání jsme se rozhodli, že takovou akci tedy zorganizujeme jako neveřejné vystoupení pro naši uzavřenou společnost. Akci jsme naplánovali na konec května 2014, neb další protahování by znamenalo výraznější zapomínání textu a taky zlepšující se počasí by mohlo naše rodiny víc motivovat k práci na zahrádkách, než k sezení na divadle v sále hospody. Představení jsme umístili po dohodě s majitelem do velkého sálu při restauraci U Pelikána v Olomouci Hejčíně. Pan Ruda Bolf byl na nás velmi hodný a v podstatě nás nechal hrát bez nájmu zadarmo!!
Tentokrát ale už šlo do tuhého. Už se nejednalo jen o jakési překvapení, kdy nikdo z přihlížejících nevěděl, o co půjde. Tentokrát pozvaní již věděli. A to byl velký závazek, který nám notně zvedl hladinu adrenalinu, už tak dost zvýšeného. Taky jsme nově museli nastudovat semináře, s čímž jsme původně vůbec nepočítali.. A času na to zbývalo opravdu dosti málo. Museli jsme vyrobit řečnický pultík, který vznikl svépomocí slepením z velkých kartónů. Ty donesl z práce myslím Čibyl. Neměli jsme kulisy, ty utvořily také jen kartónové krabice. Někdo, asi Brzda, na ně černou fixou nakreslil pár čar, což měly být zasněžené hory ledu. No, z dálky to vypadalo spíš jako grafy a plány prodejů. Poměrně náročná byla také příprava hraných vstupů v sekci seminářů, což znamenalo především další rekvizity a kostýmy na hrané živé obrazy. Někteří členové souboru museli doma ze šatníků vyhrabat déle nepoužívané obleky, kravaty.
Příprava a nervozita vrcholila a snad o ničem jiném jsme ani nemluvili. Naštěstí termín byl již za dveřmi. Všechno jsme dělali na koleně a za 5 minut 12 (11:55). Ale jaksi to šlo. Den předem jsme připravovali scénu a zkoušeli. V den Dé jsme zjistili, že nemáme hrábě pro rolníka. Slyšel to můj (Krlešův) otec, který nás sledoval ze sálu a za chvíli tu byl i se starými hráběmi. Máme je dodnes. Když jsme v kostýmech vhodných na severní pól občas někdo vykoukl ven, nebo zabrousil ze sálu do hospody, nic netušící pijani měli možná pocit, že už toho dnes vypili dost. Venku bylo letní počasí a v zimníku a kulich navlečená postava ve výčepu musela působit přinejmenším překvapivě.
Naši příbuzní a kamarádi přišli snad všichni… no tedy skoro. Byli jsme napnutí jak pérka rolet a pak to konečně začalo:
„…..Má školní brašničko s penálem dřevěným, s tebou jsem chodíval zeleným osením…“
Naše soukromé publikum bylo úžasné, myslím, že byli lepší než my sami. Vysoké hladiny adrenalinu byly na konci přemoženy ještě vyššími hladinami endorfinů. Abychom mohli večer vůbec usnout, museli jsme to řádně zapít pivem v M trojce, někteří šli s námi a sdíleli prožitek z představení společně. Přišel i Martin Ševčík zvaný Šaman, ale o něm ještě uslyšíme, bude to sice ještě nějakou dobu trvat, ale potom to bude stát za to…
<<Předchozí Dobytí Severního pólu další >>
zapsal: Karel Štícha – Krleš