Tovéř (19. 2. 2017)
Po mírně nedospané noci se probouzí ráno 19.2.2017. Den derniéry hry České nebe. Derniéry de facto i de iure. Každý doma vstáváme jako do normální běžné neděle, jenže je to trochu jinak. Dnes má skončit jedna další etapa našeho divadelního žití. Nebylo by to nic divného, jen že to přišlo jaksi brzy. Ani ještě úplně neodpluly emoce z premiéry a dnes to má po dvou letech příprav a dvou představeních skončit. Divné je, že se nebojíme samotného představení, ale nervozita stejně chodí okolo. Snad je to dáno tím, že naše neuvěřitelná Maryša „Nápovědná“ dokáže svým mistrným řízením našich přehmatů hru zachránit, kdyby se dělo nevím co. To pomáhá hodně. Jenže, když to má být naposled, musí to být současně taky nejlepší, že jo. No a taky má přijet vzácný host, Filip Smoljak. Takže trocha zdravé schizofrenie k snídani.
Naštěstí čas běží rychleji, než by se zdálo a tak čas dohodnutého setkání ve 14:30 na místě činu je zde. S ohledem na ekologii i na omezený počet parkovacích míst v okolí kulturního domu v Tovéři se domlouváme tak, abychom se přesunuli z Olomouce v co nejmenším počtu aut. Máme půjčené klíče, takže si „divadlo“ sami odemykáme, jako bychom tu byli doma. Až na malé detaily máme všechno přichystané už ze soboty a tak jen ladíme. Mírným „detailem“ je ovšem i to, že zatím nemáme přehled o tom, kde se nachází Tyrš, jelikož ten je někde na cestě z Tater. Modlíme se, aby měl volnou cestu, nebyl zasypán lavinou a dorazil včas. Přichystali jsme na rychlo záložní, těžce experimentální variantu s Miroslavou Tyršovou. To jsme mu však radši ani neřekli, aby si nemyslel, že jsme ho předčasně pohřbili, takže se to dozví asi až tohle bude číst. Starosta obce Mirek Majer se ve spolupráci se svým týmem o nás znovu vzorně stará a nosí nám chlebíčky, minikoláčky a kávu, abychom rozptýlili svoji mysl. Ehm, neměl by být herec před výkonem raději hladový?
Naštěstí před čtvrtou doráží originální Tyrš i s věšákem a cvičebními pomůckami a současně přijíždějí naši vzácní hosté, Filip Smoljak se svojí asistentkou slečnou Johanou Urbanovou, kteří nám vyplňují v podstatě zbytek času do startu představení. Čeká nás totiž rozhovor pro Český Rozhlas 2. To je ale téma na samostatný příspěvek. V sále začíná být rušno asi tak 20 minut do prvního gongu. Přicházejí sem tam tváře nám známé, ale i spousta a většina neznámých, místních hladových po kultuře. Protože nemáme co chystat, tak usazujeme své rodinné příslušníky a přátele, kteří ještě představení neviděli na rezervovaná místa, vítáme se se všemi a těšíme se, až to konečně všechno začne. Někteří naši přátelé dorazili i z notné dálky, čehož si opravdu ceníme. Zlín, Brno, Braškov u Prahy, Praha, prý dokonce Irsko!!
Události nabírají jaksi samy a neodvratitelně svůj směr a my jen můžeme jejich chod naplnit. Cca 10 minut po 17-té hodině Iva pouští do éteru gongovou smršť a jdeme na to. Začíná starosta uvítáním publika v sále a krátkým úvodem vítá i pana Smoljaka. Ozývá se bouřlivý potlesk. Jako by událost tímto náhle umocnila svoji autenticitu. Působí to asi na nás všechny. No, na mě alespoň tedy ano. Musím totiž vzápětí na „spatra“ úvodní slovo před lidi. Stojím na stupínku pro cvičitelku aerobiku a zcela oslepen čtyřmi halogeny promlouvám do potemnělého davu. Po poslední větě jsem ohromen reakcí. Kam se hrabou .…ice, to se nedá srovnat!! V tu chvíli už cítíme i v zákulisí, že nám publikum fandí, že se dnes chtějí bavit. Tak jo, jen to rozjet.
Následují semináře, naše podvědomě slabší místo v této hře. Pozn: Šaman před derniérou povyhazoval většinu našich vlastních inovací a doplnění textu, tak věříme, že to bude ku prospěchu. Úvodní přednášku bych už začal, když v tom mě dokonale oslepí osvětlovač namířením halogenů přesně mezi oči. Sděluji publiku, že nic nevidím. Mají z toho radost a propuká veselí. Myslím, že to s nimi dnes půjde? Všichni máme s referáty velký úspěch, lidi reagují na všechno. Taky se nám daří víc přednášet než číst, více pracujeme i s dynamikou přednesu. Máme z toho radost. Mak, Kay, Čibyl, všichni excelují. Přichází čas pro Flašku a Krabici. Od tohoto okamžiku až do přestávky je nás většina v zákulisí a tak se jen můžeme dohadovat, co že se přesně na jevišti děje. Brzda s Čendou válejí a Brzda, coby Flaška, scénku na konci odpaluje, jak snad ještě nikdy. Nádhera! Díky oběma je publikum připraveno na poslední, poměrně dlouhou přednášku velmi kvalitně. No, on by to Šaman určitě zvládl i tak, což nám hned předvedl. Po úpravě směru světel vystupuje za pultík a my opět všichni schováni. Najednou výbuch smíchu, následovaný dalším. A to Šaman ještě nic neřekl. Jen na sebe zvědavě a nechápavě gestikulujeme, co se tam asi děje…? ? Přednášku zvládl rejža skvěle, jako vždy. Po jejím skončení se dozvídáme, že dělal opičky s lampičkou a taky to, že cestou na jeviště si zaměnil papíry a celý referát tak odpřednášel zpaměti. A nikdo to nepoznal 😉
Přestávka. Jako obvykle ji věnujeme vykonání potřeb před hrou, krátkými rozhovory se známými ve foyer, nástupem do kostýmů. Vplouváme mezi lidi a sondujeme, jak se jim to zatím líbí, a líbí. Nikam nespěcháme, chceme dát šanci obci vydělat nějaké peníze navíc prodejem občerstvení. Dnes přišlo zhruba 160 lidí. Nějaké židle sice zůstaly volné, ale ty by tak akorát zaplnili diváci sedící na balkóně. Takto hojná účast nás velmi těší, vždyť dnes končí mistrovství světa v biatlonu, který se díky velkým úspěchům Čechů v posledních letech stal masově sledovaným sportem a proto sledování posledního závodu mužů s hromadným startem je opravdu silnou konkurencí.
Jsme nabuzeni. Atmosféra se dá krájet, ale je to pozitivní. Teď do toho jen dát vše, co je v nás. Publikum tleská už jen při příchodu postav a ždímají z nás asi naše možné maximum. „Praotče Čechu, já Ti jednou ty tvé zatracené bůžky vezmu…“. Hra běží jako dobře namazaný stroj, diváci se dle jejich reakcí skvěle baví a my s nimi, jak snad ještě u této hry nikdy. Naši pozornost udržuje občas nějaký ten vynechaný nebo změněný text, ale jsme už ostřílení amatéři, všechny problémy se nějak řeší samy. A když je potřeba nakopnutí od nápovědy, která je mimochodem slyšet až do zadních řad, divákům to nevadí, naopak, vítají tyto chybičky typické pro amatérské divadlo a každá nedokonalost je jimi oceňována smíchem. Buben ani tentokrát nezklamal – jeho bujný knír znovu nevydržel a upadl. Rejža se při sólu pro babičku a Praotce někde zapomněl a nevystrčil za kulisami duhu, tak to pro tentokrát s malým zpožděním za něj vzali Kay a Čibyl. Velký pokrok je cítit zejména u dynamiky projevu, snad poprvé nespěcháme a děláme prostor na vychutnání situací a hlášek. Dá se říct, že hrajeme skoro nad naše možnosti. Praotec byl skvělý, že se mi ho ani nechtělo kárat za Krychli, za Smetanu, za Janinku. Svatý Čibyl Václav naprosto resolutně vyběhnul s naprosto autentickým Radeckým, Havlíček Buben v průběhu hry ukrotil svoji touhu po cigaretě a odešel na ni ve správný čas a babička Čenda se znovu zamiloval do krásného Praotce tak, že je myslím dobře, že to Pramatka*1 naživo neviděla. Za Husa se chtělo dát ruku do ohně. Postupně všechny role gradují a s nimi i celá hra. I díky dokonalé režii zvuku a nápovědě Ivance Bubenické Maryšce. Najednou jsme na konci. Po závěrečné hymně „Ach synku synku“ se všichni děkujeme fantastickému publiku a skoro se nám nechce skončit. Ale protože už není co přidat, postupně dáváme druhou a po chvíli i třetí sloku písně, na konci už diváci zpívají s námi. Silný zážitek. Budeme ho ještě dlouho v sobě živit… DĚKUJEME VŠEM !! …Konec
<<předchozí České nebe další >>
Stavba kulis a zkouška před derniérou je popsána zde: Tovéř – stavba kulis
zapsal: Karel Štícha – Krleš
doplnil: Libor Kvapil – Čibyl
*1 Pramáti … jsme samotnou hrou natolik ovlivněni, že se i v civilu občas oslovujeme jmény postav z her. Přenáší se to i na nevinné členy našich rodin. Takto to „odnesla“ i manželka Praotce Čecha, Hanička Brzobohatá, kterou velmi často nazýváme Pramatkou nebo Pramáti.