Bohuňovice (1. 10. 2022)
Nechce se nám tomu ani věřit, ale od prvního a zároveň zatím jediného „pocovidového“ představení uteklo už téměř půl roku. Mezitím byly letní prázdniny a my pochopitelně stihli vše zapomenout. Na Bohuňovickém představení nám velice záleží, protože je to blízko Olomouce a tím pádem je šance, že se na nás přijede podívat i někdo, kdo nás zná. Nenecháváme tedy nic náhodě a v klubovně uskutečňujeme hned několik zkoušek. Hned na té první ale chybí Krleš a Čibyl, kteří prodělávají své první nakažení covidem. Na druhé zkoušce chybí ještě stále covidový Krleš a babička Boženy Němcové, za které mistrně zaskakuje rejža pohotově měnící barvu hlasu dle postavy, kterou právě zaskakuje. Na všech těchto zkouškách pilujeme hlavně choreografii a znovu si připomínáme, že musíme zřetelně artikulovat, mluvit co nejvíce nahlas a hlavu za každých okolností směrovat při mluvení pouze směrem do publika.
Na zkoušku se na nás přišel podívat i zvukař ze skutečného divadla. Jeho připomínky nám nemilosrdně připomněly všechny naše zlozvyky, které většinou ale dokážeme odstranit až silně nadopovaní adrenalinem při samotném představení naostro před diváky.
V Bohuňovicích máme sraz čtyři hodiny před začátkem představení. Bude to stačit? Stihneme vše nachystat a vyzkoušet? Stavba kulis, zkouška zvuku a světelné techniky nám jde celkem od ruky a tak máme nakonec i chvíli času zahulákat do sálu, něco ve smyslu: „… ale té lípy se nevzdááám!“.
Místní pořadatelé jsou na nás velmi milí. Moc se nám nelíbí židle, které máme používat přímo na scéně, tak asi z místního kina přivezou jiné, o trochu lepší. Chybí nám nějaká redukce z velkého jacka na malý jack, nebo něco podobného a místní promítač v kině nechal běžet film a přivezl osobně kýženou součástku.
Začínají se trousit lidé. Prodej lístků zde byl uskutečněn rezervačním systémem s místenkou, takže ještě před začátkem představení víme, že prvních šest řad bude zaplněno. Celou sedmou řadu si hned po příjezdu rezervuje Čenda pro svou rodinu (a to se nejmenují Hujerovi). Nakonec je hlediště z větší části naplněno, což znamená návštěvu něco mezi 90 až 110 platících diváků.
Samotné představení probíhá celkem hladce bez nějakých větších zádrhelů. U mne by se ale krve nedořezal, když hned na začátku volaje na Tyrše do zákulisí, aby zaběhl pro… no a to jsem si právě nemohl vzpomenout. Nevím, zda si toho divák všiml, ale z počátku svižně rozběhnutou větu jsem byl nucen stále více zpomalovat a to až téměř do projevu mentálně silně postiženého člověka, kdy tu náhle jsem si naštěstí vzpomněl, Tyrš má přece zaběhnout pro Mistra Jana Husa! Uff!
Diváci postupně asi přichází Českému nebi na chuť a krásně reagují a smějí se vtipným replikám. Myslím, že i části scénáře, které vzhledem k válečné situaci na Ukrajině dostávají zcela nový význam, chápou správně a bohuňovický kulturní dům je plný zad přes něž přechází mráz. Doufáme, že závěrečný potlesk je upřímný a jsme za něj vděční. Pokud přišli nějací lidé, které představení bavilo, jsme rádi, proto to přece děláme, aby jiní měli také radost.
Držíme tradici a po představení vplouváme ještě v kostýmech mezi diváky a taháme z nich, jak se představení líbilo. Demontáž kulis a přenesení všech věcí do aut máme dobře nacvičené, takže nám to trvá jen chviličku. Je pro nás připravené pohoštění, tak s místními skoro do půlnoci sedíme u obložených mís, vídeňských řízků a točeného piva.
Brzdův zápis k představení:
Byli jsme mile překvapeni, jaké měli Bohuňovičtí v kulturním domě zázemí. Co se týče osvětlení pódia, ozvučení a dokonce i funkční oponu. S tím jsme se při našich štacích asi ještě nesetkali. Ale co, v každé obci, co jsme hráli, bylo něco pěkného pro náš soubor.
Představení proběhlo báječně a bez textových neschopností. Hlediště bylo z velké části obsazeno a jeho obyvatelé působili dojmem pobaveného diváka.
Po našem výkonu nás řádně nasytili a napojili a všichni jsme se v dobrém rozešli. Jak říká babička Boženy Němcové: “ S Pánem Bohem!“
<<předchozí České nebe další >>
zapsal: Jiří Brzobohatý – Brzda
doplnil: Libor Kvapil – Čibyl