Slavonín (25.3.2023)
Hned na další sobotu po úspěšné obnovené premiéře Dobytí Severního pólu odehrané v Bohuňovicích máme domluvenou další štaci, tentokrát ve Slavoníně. Na zkoušení už tentokrát nezbývá čas. Do místního kulturního domu u fotbalového hřiště se sjíždíme až v předvečer představení, abychom ověřili technické vybavení místního divadla a zároveň připravili scénu. Jaké bylo naše rozčarování! Už jsme tu sice hráli České nebe, ale na to, že nelze zatemnit okna, že opona není na kliku, zasekává se a je krátká a i při jejím zatažení jsou hercům vidět nohy nad kotníky, že prostor nad jevištěm hyzdí mohutná nepěkná vzduchotechnika, že zde nejsou vůbec žádná světla na osvětlení scény, že zde není prostor pro herce odkud by mohli na jeviště po roztažení opony přijít… tak na toto všechno jsme už zapomněli.
Nedá se nic dělat, vystoupení zde jsme slíbili, však ono to nějak dopadne. Nosíme stoly a židle na jeviště a využijeme je pro umístění našich malovaných kulis s polární tematikou. Musíme použít naše reflektory. Nevím, jak je to možné, ale pokaždé, když je vytáhneme, alespoň jeden z nich má rozbitou halogenovou zářivku. Takže máme k dispozici jen tři světla. To na takto velký prostor vůbec nestačí. Buben přiveze svůj vlastní reflektor jako náhradu toho pokaženého, ale budeme muset přikoupit ještě něco navíc.
Kay se zaměřuje na opravu opony. Naštěstí je u zavěšení opony ochoz, na který je možný vylézt pomocí žebříku, což nám umožňuje odstranit překážející drát a nasadit vypadnuté poslední oko opony. Po opravě opona zatáhnout lze, ale umí to jen Kay. Všem to ochotně vysvětluje, ale nikomu se nedaří oponu zcela zatáhnout a ani úplně otevřít takže od Kaye nikdo nedostal ani tovaryšskou oponářskou zkoušku. A to bychom zítra potřebovali mít k dispozici tak tři až čtyři vyškolené oponáře.
Přemýšlíme, jak zamaskovat nepěknou vzduchotechniku. Šárka má výborný nápad natáhnout černou geotextilii z ochozu nad oponou šikmo dolů až za naše kulisy. Vzniká tak černé pozadí, před kterým vynikají naše světlé ledové kulisy. Bohužel černá látka brání stropním světlům nad jevištěm v pomoci s osvětlením našich reflektorů.
Místní začínají rozmisťovat židle po sále. Předpokládají obrovskou účast – prý určitě přes 200 diváků. Trochu musíme usměrňovat polohy některých židlí, protože jsou optimisticky i na místech, ze kterých by nic vidět nebylo. Každý z nás si hledá něco, co by mohl nachystat. Někdo zapojuje světla, jiný kotví kulisy, aby nespadly, další chystá červené světlo pro oheň, na kterém bude rozmrzat poručík Beran, kolektivně hlasujeme o nasměrování polární záře, atd.
Asi největším dilematem je, zda hrát novou scénu se žebříkem. Máme trochu obavy, zda s takto nefunkční oponou scénka nevyzní trapně. Krleš se toho ale nebojí, Čenda tu není, takže rozhodnuto, budeme hrát i žebříkové drama se zaseknutou oponou. Místní žebřík je tak dlouhý, že ho jeden člověk nevztyčí, takže budeme muset přivézt vlastní žebřík přiměřené délky.
Pro dnešek jedeme domů, ono to nějak dopadne.
Dvě hodiny před představením ještě zkoušíme zvuk. Krleš se Šárkou koupili další dva LED reflektory, které rozmisťujeme tak, aby byly dobře osvětlené kulisy. Také přikoupili další černou geotextilii, což nám umožňuje zakrýt další nevzhledné detaily zdejšího jeviště. Ještě si papírovou lepící páskou označujeme střed jeviště, umístění Slavie a s přípravou jsme hotovi.
Tentokrát není povoleno rezervovat si místa, otevřeno má být až půl hodiny před začátkem divadla, přesto už hodinu předtím se objevují nějaké bundy, dresy a dokonce i lístky se jmény na mnoha židlích předních řad.
Jdeme se převléci do obleků. Pliveme na sebe a z pověrčivosti si přejeme: „Zlomte vaz!“ I tentokrát nás uvedl místní zastupitel a také skaut Ivo Háger známý pod skautskou přezdívkou Štop. Minule úspěšné Kayovo úvodní slovo doplněné o zapomenuté brýle na čtení tentokrát nejde uskutečnit, protože brýle si zapomněl vzít nejen Kay, ale i Krleš, další čtecí brýle zatím v souboru nemáme. První smích přichází nečekaně brzy, diváci se smějí našemu nešikovnému pokusu o roztažení nezkrotné opony. Také smíchem oceňují informaci o tom, že je nám ctí, že jsme pozvali samotného Zdeňka Svěráka, ale on nepřijel. Cítíme, že i zde přišli diváci, kteří jsou rozhodnuti, že se budou bavit a že si je nemusíme „vypracovat“ sami.
Žádné technické problémy divákům asi nevadí, přeblepty nám milosrdně promíjí. Obávaný žebřík měl úspěch. I tentokrát Čenda stíhá rychlé převlíkání . Při odchodu po odrecitování mistrně sehrál, že si jakoby náhodou všimne, že má stejné pruhované ponožky, jako všichni ostatní účinkující. Nedokonalost mnohokrát zmiňované opony dala Čendovi možnost prostrčit její dírou hlavu ven a ohlásit, že si svou recitaci básně „Školní brašnička“ oceňuje ne na deset ale na patnáct korun. Do živého obrazu s bankou Slávie se nám přihlásil asi devítiletý chlapec. Bohužel na něj vyšla „postava záporná, vyloženě nesympatická“, ale chlapečkovi to pravděpodobně naštěstí nedošlo. Sice s velkými obtížemi, ale nakonec úspěšně se nám podařilo na přestávku zatáhnout oponu a dáváme tím možnost místní hospodě prodat neplánovaně více piv, vín, káv a limonád.
Nevyhnuli jsme se výpadku několika vět, ale na tempo představení to naštěstí nemělo žádný vliv. Často mi vrtá hlavou, jak je možné, že to vůbec funguje? Nikdo z nás nezná text ostatních postav, pouze číháme na „schlagwort“ s nadějí, že nám naskočí, co máme říkat. Při chystání scény 3. obrazu trochu panikařil Kay, který sice věděl, že má po roztažení opony začínat on, ale za boha si nemohl vzpomenout, co má říkat. Naštěstí si stihnul doběhnout pro radu k nápovědě.
V nejtěžší chvíli polární výpravy na Severní pól, kdy všichni už to chtějí vzdát, obrátit to a jít domů, náladu polárníků v dobré obrací výjev polární záře, které uskutečňujeme pomocí disco žárovky otáčející se v objímce lampy. Na strop a částečně i na jeviště promítáme červené, zelené a modré tečky, které se otáčí kolem pomyslného pólu. Je to působivé. Po rozsvícení reflektorů si učitel malinko změnil text a říkal: „To byl zážitek, přátelé, co? To byla podívaná! Líbilo se Vám to?“ A z publika se ozvalo nějaké dítě s nadšeným: „Joooo.“
Krušnější chvíle nastala, když nám Frištěnský společně se saněmi odvezl na rozštípání i kytaru, a to nás čekalo ještě opakování písně do nepohody a závěrečné přiložení kytary na rozmražení poručíka Berana. Naštěstí nám kytaru kamarádi ze zákulisí podali a nějak jsme ji dostali zpět na scénu. Závěrečný text o Frištěnském v blázinci tentokrát nepouštíme do reproduktoru, ale čte ho Čenda před zataženou oponou a myslím, že si to velmi užil, diváci živě reagovali tak, jak jsme potřebovali a byli dobře nachystáni na národní patetické dojmutí nad živým obrazem s obrovskou národní vlajkou. Sklidili jsme krásný dlouhý potlesk. Oponu raději ještě nezatahujeme a i zde ve Slavoníně si můžeme dovolit přidat znovu píseň proti trudomyslnosti a nejeden divák zpívá s námi. Byl to úspěch? Na vzdory všem těm technickým problémům a nevhodnosti těchto prostor pro divadlo, myslím, že byl.
<<Předchozí Dobytí severního pólu
zapsal: Libor Kvapil – Čibyl