Vésky (21. 10. 2022)
V této regionální oblasti jsme České nebe už hráli před necelými třemi roky a sice v nedalekém Pitíně. Byla to tenkrát moc pěkná akce – nádherné místo, vybavené divadlo, úžasní lidé, zkrátka krásné vzpomínky. Proto tak trochu doufáme, že se představení podobně vydaří, když ta zeměpisná lokace je tak blízká.
Při přípravě na toto představení jsme se s naším divadelním spolkem ani jednou nesetkali, nebyla ani jedna zkouška. Minulé představení se totiž uskutečnilo před pouhými třemi týdny, proto plně spoléháme na to, že si text, choreografii i pokyny režiséra ještě pamatujeme. Přesto toho pro nás bude mnoho nového – divadlo neznáme a vzhledem k tomu, že hrajeme v PÁTEK po práci, nebudeme mít možnost si cokoliv vyzkoušet. Kulisy staví Šaman (který do tohoto pro nás velmi vzdáleného regionu jezdí do práce) s Krlešem a Bubínkama den předem, my ostatní přijedeme až chvíli před samotným představením do hotového.
Divadlo zde mají vskutku krásné. Opona poháněná elektřinou, boky a zadní část scény z černé látky, i nasvícení je dokonalé a nemusíme používat naše reflektory. Místo obvyklého uspořádání židlí v hledišti do řad jsou zde navíc i stoly, takže hlediště opravdu působí spíše jako kavárna, což krásně zapadá do konceptu představení, kde děj se odehrává v nebeské kavárně. Maryška tentokrát nemůže pouštět zvuk a zároveň dělat i nápovědu, protože zvuk se ve zdejším divadle ovládá z balkonu umístěného nad vstupem do hlediště, takže by Maryškou nahazovaný text místo zoufalého herce v tísni odchytávaly poslední řady diváků. Nápovědy se tedy zhostila Šárka dokonale ukrytá za černým plátnem na boku jeviště. Vůbec nemá cenu se zmiňovat o tom, že divadelní ženy (Maryška, Šárka a Pavla) pro nás opět nachystaly mnoho dobrého jídla, aby nám při hraní nekručelo v břiše a diváci něco slyšeli. Pojídání jídla nám příjemně vyplnilo část čekání do začátku představení. Ale bohužel, i zde chodí někteří nedočkaví diváci o hodinu dříve, takže jsme museli uvolnit stoly v hledišti pro ně a odebrali jsme se nervózně popocházet za oponu.
Představení nezačíná moc dobře. Dnes se totiž pravděpodobně dostavil náročný divák, který je uvyklý na páteční představení. První smích přichází tedy poměrně pozdě a je z naší strany těžce odpracovaný. Trochu nás to zaskočilo, všichni nebývale často máme přežblepty a vyhlížíme okamžik, kdy tento doposud nerozhodný zápas zlomíme na naši stranu nebo alespoň na čestnou remízu. Nepříznivá situace v hledišti nás tedy spíše vyhecuje k tomu, abychom ještě více přehrávali, aby opravdu každý divák pochopil, že teď přichází to místo, které je vtipné a že smích je povolen. Poprvé používáme pro promítání obrázků doplňujících semináře zakoupené projekční plátno, ale až výstup Smila Flašky z Pardubic a Beneše Krabice z Veitmile je přijat trochu více vřele. V zákulisí si to vysvětlujeme tak, že obecně platí, že lidé mají raději hru než semináře a jsme velmi zvědaví, zda druhá část, tedy představení České nebe bude úspěšnější.
Převlékli jsme se do svých kostýmů, zazněl několikrát gong a už se to spustilo, už to nejde zastavit, hra začíná: „Praotče Čechu! Já Ti jednou ty tvoje zatracené bůžky vezmu a vyhodím na smetiště…“ Diváci postupně přichází na chuť naší nebeské kavárně a odměňují nás svým smíchem častěji a častěji. Smích se sice nakonec neozývá všude tam, kde bychom ho chtěli slyšet, ale od nástupu babičky už hrajeme uvolněně a cítíme, že dnes uválčíme tu čestnou remízu. Mistr Jan Hus se při své gestikulaci dokonce natolik rozvášnil, že rozlil čaj a později i shodil svícen. Závěrečný potlesk není sice ve stoje, ale troufáme si dát přídavek – další dvě sloky písně Ach synku, synku!
Je to za námi, jsme rádi. Jako obvykle, ještě v kostýmech jdeme mezi lidi a i zde zkoušíme z místních vytáhnout, jak se jim to líbilo. Rychle balíme kulisy a všechny naše věci nosíme do aut. Čas potřebný pro vyklizení našich věcí by spíše odpovídal útěku před blížící se válečnou frontou. Tady nás totiž nečeká žádné pohoštění, i kávu jsme si museli koupit, spíše cítíme, že by tu už rádi za námi zhasnuli světla a zamkli sál.
Je toho dosti co probrat, proto ještě před odjezdem domů jdeme do místní hospody a zde nad sklenicemi alkoholického či nealkoholického piva rozebíráme, zda to byl úspěch či nikoliv. Také se trochu opět zamýšlíme nad další budoucností a směrem naší divadelní činnosti. Ale jako obvykle k ničemu zásadnímu jsme se nedobrali. Domů do Olomouce přijíždíme unaveni někdy až kolem 1:30.
zapsal: Libor Kvapil – Čibyl