Jaký smysl má popisovat zkoušení hry, když nemá zachytit radosti i strasti toho procesu? Zůstat neosobní zplodí úplně mrtvý text k ničemu. Proto jsem se rozhodl napsat jej z pohledu režiséra v ich-formě. To abychom nezapomněli, čím jsme si prolezli, popřípadě, abych varoval případné další adepty režie, do čeho lezou. Pokud se při tom někdo i poučí, tím lépe…
Sepíšu tedy krátkou historii vlastního divadelního blbství, jak se mi v průběhu práce po kouscích odhalovalo.
Celé to začalo premiérou hry Dobytí severního pólu, kde jsem se nějakým řízením osudu zjevil a řekl si „hergot tady se něco děje“. Ten pocit se asi následně na pivu přenesl, protože koncem roku 2015 potkám Čendu, jenž mne lanaří do Českého nebe. Uvažovat nebylo nad čím.
Abych zachoval zákony dramatu, je dobře uvést expozici. Asi 20 let jsem kluky neviděl a nic s nima nedělal. Můj přehled o tom, kam lezu, byl minimální a přicházel jsem hodně odkudsi zvnějšku. Tento text je tedy i příběhem o začínajícím akvaristovi, který se časem stane rybou ve vlastním akvárku.
Už si ani nevzpomenu, kdy jsem se ocitl poprvé v klubovně, ale buď koncem roku 2015, nebo začátkem 2016. Dostávám roli Tyrše a nějak rovnou zkraje mi ansámbl sděluje, že to mám i režírovat. Což je gól, protože o tom nevím vůbec nic. Ti, co hráli alespoň Dobytí severního pólu, by měli poučovat mně coby divadelní pannu a ne naopak, říkám si.
Hned zkraje, pokud mi paměť slouží, se s námi loučí režie zvuku – Ivo Künstler – Spedy. Mrzí nás to, ale nedá se nic dělat, budeme muset hledat náhradu. Vidím, že má letitá absence v oddílových kruzích mi znemožňuje chápat dynamiku vzájemných vztahů a asi mi přichystá ještě nějaká další překvapení. Činím logický závěr, že se budu muset chvíli rozkoukávat, než pochopím, jak se věci mají.
Leden až březen zkoušíme. Nevím, co je špatně, ale z nějakého důvodu pořád zkoušíme první polovinu hry. Zhruba v březnu se vyhrotí další již déle doutnající konflikt – odchází od nás Oto Nadymáček – Dym hrající maršálka Radeckého. Radeckého fasuji sám, ale tím pádem musíme najít Tyrše. Někdy touto dobou tuším přišla náhradou za Spedyho naše zvukařka a nápověda Iva Juráková, zásadní opora úplně všech, jak se ještě časem ukáže, při veřejných produkcích obzvláště.
Zatímco soubor není komplet, je na duben nasmlouváno představení Dobytí Severního pólu Čechem Karlem Němcem v Tovéři, čili ve zkoušení je asi měsíc a půl pauza. Znovu se scházíme tuším v půli dubna, nebo snad až v květnu. Vědomě tlačím na to, že začneme zkoušet hlavně druhou polovinu hry, protože někteří musí mít nezbytně pocit, že chodí na zkoušky zbytečně.
Pomalu a bolavě se do toho noříme. Hodně nás zlobí přehrávání zvuku. Ačkoli se Iva snaží, seč to jde, máme problémy s nástupy, ukazuje se, že by prospělo, kdyby to bylo i více slyšet. Přehrávač prostě není možné spustit přesně, kdy je potřeba, a zlobí i přenos přes wifi na repro. Brzdí nás to.
V květnu přemýšlíme, stihneme-li hru odprezentovat ještě před prázdninami. Ukazuje se, co všechno nám ještě chybí dodělat a že je to nápad zcela mimo realitu. Naše bojová morálka tím dostává ránu pod čáru ponoru, jsme hodně dole. Lejeme si nutné hořké čisté víno.
V této době se to asi láme nějak i ve mně, nechával-li jsem doposud věci nějak samospádem běžet, cítím, že přichází čas, abych do toho šlápl méně kompromisně, snad k tomu přispěl jeden plodný rozhovor s Dymem.
Docházím k názoru, že na to možná jdeme od začátku špatně. Navrhuji změnit rytmus zkoušení – zkoušet jednou za dva týdny, ale půl dne, abychom hru sjeli aspoň třikrát, abychom si ji zažili. V tomto momentě mi dochází i to, že, stydím se to napsat, postavy hrají, i když třeba zrovna nemluví.
Žádám o zkoušku u videa, kde si to v klidu celé rozebereme. Přes počáteční nedůvěru se taková volnější sedánka před prázdninami přeci jen hodí a možná na této zkoušce zdravě opadly vášně. Dochází mi, kolik režijních poznámek chybí ve scénáři, jak je třeba jej dopsat. V duchu si kladu otázku, jak to asi bude vypadat po prázdninách. Ukazuje se rovněž, jak důležité je míti termín. Pořizujeme si diáře na dlouho dopředu.
Jedním z pozitivních výdobytků tohoto nelehkého období je příchod Jana Makovičky – Maka, coby ideálně sošného Tyrše.
Po letních prázdninách se to všem, zdá se, rozleželo v hlavě. Scénář je přepsán, ale zbývají ještě semináře, s jejichž podobou mnozí nejsou spokojeni. Nový systém zkoušení nese ovoce. Máme snad více dojem, že opravdu na něčem smysluplně pracujeme.
Nemáme kulisy, ty se dodělávají na Vahách (Váhy = každoroční oslava těch z nás, kdo se narodili ve znamení váhy), cvičně se hraje kus představení, s rozpačitým výsledkem.
Někdy během podzimu 2016 přichází zkouška, která způsobila nějaký přelom. Zdravě jsem se naštval, že to s tím přehráváním zvuku musí jít a vzal do hry pořádný zesilovač napojený natvrdo kabelem do PC. Ačkoli na zkoušce chyběli Komenský a Hus, které jsme zaalternovali s Makem, mávnutím kouzelného proutku se cosi přihodilo a bylo to prostě tady. Zvuk šel, jak měl, a nebýt těch alternací, kvůli kterým jsme s Makem nestíhali vlastní nástupy, bylo by to skoro ono. Ne, že by to bylo jen tím zvukem, to ne, ale něco se otevřelo či co, nevím, najednou to šlo a myslím, že to cítili všichni. Rozlil se v nás prostě náhlý pocit, že teď už to dáme. Kay s Krlešem na další zkoušce přistoupili do tohoto pocitu zcela hladce.
Ten posun nás trošku osvobodil a můžeme myslet i na jiné věci. Dotáhnout všechny rekvizity a kostýmy. Kulisy nejsou pořád hotové, Krleš si to bere na starost. Ale máme hodně dlouhé diáře a v nich termíny představení, což je hlavní.
Taky je potřeba dotáhnout semináře. Poněkolikáté ohmatávám všechny slepé cesty a lámu si zuby při pokusu zkonstruovat živý obraz „Češi na protilehlých stranách fronty“, aby scénáře nakonec skončily de facto v původní podobě s několika drobnými dodatky, které, zdá se, seminářům zase tak moc neprospěly. Zkoušíme i děkovačku a spoustu dalších detailů. I semináře mají svou režii.
Jakýmsi způsobem se přiblížil čas vyzkoušet si hru přímo v sále U Pelikána na generálce ve zcela jiném prostoru. Ukazuje se, že bylo dobře udělat to s dostatečným předstihem. Dva týdny před premiérou zjišťujeme pár klíčových věcí – třeba že je nutno vyladit úrovně hlasitosti jednotlivých stop, nebo že, což je vážnější, na kulisách chybí půlka suchých zipů. Alespoň je ale čas to všechno dotáhnout.
Nicméně už si věříme, přestože v sále je zima jako hrom. Kdo si nevzal svačinu a spoďáry, trpí, ačkoli pan Ruda se o nás skvěle stará, nosí čaje a piva. Zničehonic se zjeví s podnosem panáků, ale ouha, skoro všichni jsou autem. Režie se tedy dělí s nápovědou v gentlemanském poměru 6:2. Sleduju generálku a přemýšlím nad uplynulým rokem. Šest panáků a dvě piva dělají svoje, všechno se mi to sleje do jedné šmouhy… 🙂
Ne, že bychom se v průběhu toho roku nenasmáli, ale začal-li jsem o tom, že budu popisovat radosti a strasti, tak tady někde už začala vyskakovat i ta radost. Tuto radost už nezkalí ani skutečnost, že aktuálně zjišťujeme, že nám nebudou poskytnuta autorská práva více než na tři představení!!! 🙁
zapsal: Martin Ševčík – Šaman
