Tovéř (23. 11. 2024)

Plní elánu, nabití energií po úspěšném představení v Bohuňovicích vyhlížíme další sobotu, představení Záskok v Tovéři. V místním kulturním sále speciálně pro tuto příležitost přivezli skládací pódium a ode zdi ke zdi natáhli ocelové lanko, na které zavěsili oponu. Rozmlsaní ze zázemí z předchozí štace máme mírné obavy, jak se sem vlezeme. Scházíme se v předvečer představení a montujeme kulisy. V sále zároveň trénují místní senioři stolní tenis, ale vzájemně si nepřekážíme. Vše máme v živé paměti, víme přesně, co kam patří a tak za malou chvíli kulisy stojí. S oponou se nějak nedokážeme dohodnout, proto nakonec padlo rozhodnutí, že ji necháme po celou dobu otevřenou a že i semináře proběhnou na otevřené scéně.

I z Tovéře k nám přicházejí zprávy od přátel, že je vyprodáno. Všem říkáme, ať se nenechají odradit, že určitě přistaví židle.

Jak ale sehrát hru Tma jako v pytli? Naštěstí v přisálí je možné za sebou zatáhnout závěs, takže svit čelovek do sálu nebude vidět, budeme ji tedy číst zde. 

Přestože se Buben opakovaně a velmi důrazně dožaduje zkoušky, nakonec žádná zkouška není. Pouze zkoušíme mikrofon a jeho přenášení během semináře, já si zkouším otočky na invalidním vozíku a děj se vůle boží. Pro dnešek je to vše.

Nelíbí se nám pozadí za kulisami, proto zavěšujeme nad jeviště černý baldachýn z netkané textilie, je to tak hodně lepší. Ve foyer jsou historické fotografie a kresby zdejšího kulturního domu. Je z nich patrné, že v sále dříve muselo být jeviště i s oponou a že ho prostě zazdili, aby získali místnost pro jiné účely. Trochu jsme si rýpli do starosty, že to byla chyba, když chce dělat kulturní představení v obci, že pro to má mít důstojný prostor. Prý existuje plán, že asi za tři roky uvedou vše do původního stavu, ale před tím musí přemístit knihovnu a najít jiné prostory pro příležitostnou hospodu. No, uvidíme.

Univerzální stříbrnou páskou raději připevňujeme stoly přistavené k podiu, aby umožnily přejezd zvědavého invalidy mimo jeviště. Ještě jednou zkoušíme hru Tma jako v pytli a teď už jen čekání na diváky. Iva s Šárkou připravily asi dva metráky jídla, tak nudu a trému zaháníme pojídáním různých dobrot. 

Starosta Mirek Majer potřebuje prodat nějaké nápoje a chlebíčky v bufetu, aby se celá tato akce obci zaplatila, takže čekáme na pokyn. Tož, už, zlomte vaz.

Moc jsme to neřešili, ale levý reflektor šajní přímo do očí herci, který čte seminář u přednáškového pultíku. Pokud herec udělal chybu a podíval se do světla, na několik dlouhých vteřin přišel o zrak. Naštěstí semináře umíme víceméně zpaměti, nebo se semináře odehrávají i více ve středu jeviště.

Diváci krásně reagují, asi mají smysl pro humor a na představení se těšili. Atmosféra od prvních okamžiků je opravdu vřelá. Nevidíme žádné prázdné židle, využitý je i balkón, kde lidé nemají na čem sedět, tak se nebezpečně opírají o zábradlí. Prý přišlo více než 150 diváků. Až do přestávky jde vše jako po drátkách, občas drobný přebrept, nebo zapomenutá věta, ale na děj to nemá žádný vliv. Po seminářích ještě hrajeme předehru – Mistr přijíždí. Je to trochu stresující, protože máme velmi málo času na to se převléci z obleků do kostýmů, ale podařilo se.

Přestávka. Vplouváme mezi lidi vyzvídat, jak se jim představení líbí. Přestože semináře obvykle některé diváky nudí, zdá se, že to dnes není náš případ. 

Délku přestávky také přizpůsobujeme potřebám bufetu. Mirek Majer konečně odmávnul konec přestávky. Krleš si zapomněl sundat rukavici pro nabírání suchého ledu do žehličky, ale elegantně ji zahodil směrem k nápovědě. Žehlička kouří více než kadidlo v kostele, diváci se smějí.

První komplikace nastala až ve třetím výstupu po nástupu Bubna. Vogeltanz měl okno velikosti výstavní skříně. Ne a ne si vzpomenout. S Ivou jsme na něj řvali a nahazovali zapomenutý text. Buben se ale jen otáčel a střídavě se díval na Vlastu a na Vypicha usmívaje se na všechny strany. Občas něco zaslechl Krleš, tak po nás text zopakoval, ale Buben se nějak přes toto místo ne a ne dostat. Krlešovi nakonec selhaly nervy a směrem k nápovědě zvolal: „Tak to řekni nahlas!“ Publikum se bavilo. Ale i tuto krizi jsme úspěšně ustáli.

Myslím, že to pro místní nebyl ztracený čas. Důkazem nám i zde byl závěrečný potlesk ve stoje. Někteří se s námi dokonce chtějí vyfotit. Děti si zkouší jízdu na invalidním vozíku a zjišťují, že to není tak snadné, jak to vypadá.

Bleskově bouráme kulisy, převlékáme se, odnášíme vše do aut. Diváci na nás čekají a mezitím popíjí víno či pivo v bufetu.

Vytahujeme kytary a hrajeme, co si kdo přeje, nebo co zrovna koho napadne. Čas letí jako bláznivý, starosta nás musel upozornit, že jsou už 2 hodiny ráno a že by bylo dobré akci ukončit. Děkujeme za milé přijetí a snad zase někdy příště s jiným představením na viděnou…

zapsal: Libor Kvapil – Čibyl