Náměšť na Hané (13.4.2025)
Od posledního představení, které se konalo ve Slavoníně, uplynuly necelé tři týdny a neproběhla žádná zkouška. Jaké bude představení v Náměšti tedy záleží na domácí přípravě jednotlivců. Pro některé z nás jsou to trochu nervy, ale někteří se v neplánovaných situacích a nutnosti improvizace přímo vyžívají. No, uvidíme…
Sraz na stavbu kulis byl původně plánován na pátek v 16:00, ale postupně je posunutý nejprve na 17:00, finálně pak na 18:00. Už se nám po sobě stýskalo, tak se při vítání poplácáváme po ramenou a objímáme, jako bychom se viděli po mnoha letech. Na místo dorazil první Šaman, který přesvědčil nějakého místního občana, že zde hrajeme proto, abychom vydělali peníze na pohřeb jednoho z herců. Byl to vlastně citát z F. L. Věka. Jaké to bylo ale překvapení, když místní dobrák na chvíli zmizel v hospodě a vrátil se se stovkou, kterou Šamanovi velkoryse zastrčil do kapsičky u košile se slovy: „Dar divadlu…“.
Už jsme zapomněli, jak místní kulturní sál vypadá, něco nás překvapilo příjemně, něco ne. Například možnost úplně zatemnit celé divadlo díky shrnovacím koženým dveřím je moc fajn.
Neváháme a vynášíme kulisy, světelnou i zvukovou techniku, kostýmy, kusy nábytku a nářadí. Vše jde jako po drátkách, každý už ví co má dělat. Netrvá to dlouho a všechna plátna jsou připevněna na hliníkovou konstrukci. Když jsme ale zvedli hlavy, zjistili jsme, že plátno, které mělo být úplně vpravo je uprostřed a plátno, které mělo být uprostřed je místo toho vpravo. V těchto situacích se obvykle pohádáme, ale tentokrát jsme se tomu spíše zasmáli a plátna přehodili na jejich správná umístění. Pohádali jsme se později kvůli něčemu jinému, ale moc to nestálo za řeč.
Trochu zápasíme s místní světelnou technikou. Ani v den představení si nejsme jisti, jakým čudlem se který reflektor rozsvítí. Prostřední reflektor jsme museli zapnout do jiné zásuvky pomocí několika našich prodlužovaček, který pro tyto situace máme plnou kabelu. Ani oponu nebudeme moci použít, protože musí být otevřená o trochu víc než dokořán, což pouhým taháním za provaz je neproveditelné. Také pro přejezdy invalidy Karáska musíme demontovat boční kulisy. Odskákala to i Iva, která pro svůj notebook pro ovládání zvuku musí použít ten nejmenší stoleček, který asi vůbec existuje.
Zkoušíme nastavit zvuky – to byl ten moment, kdy jsme se malinko hádali, ale opravdu jen malinko. Místní sál má silné echo. Zvláštní je, že ta ozvěna je slyšet nejvíce mezi třetí a šestou řadou a vzadu je přitom hercům rozumět úplně normálně. Samozřejmě se nabízí vysvětlení mistra Práchenského: „V prázdném sále to tak nezní, počkejte až přijdou lidé.“
Zkoušku moc neprožíváme, spíš odříkáváme texty a trochu si znovu uvědomujeme choreografii. Ve Slavoníně jsme museli přicházet na jeviště z opačné strany, zde se můžeme vrátit k originální verzi, tak v tom máme trochu zmatek. Ale textově jsme si celkem jisti. Chtěli jsme jít ještě na nealko pivo, ale zdejší hospody mají zhasnuto, tak jedeme domů, sraz v neděli dvě hodiny před představením.
V neděli před představením znovu nastavujeme zvuk a instalujeme naše reflektory. Jsme trochu nervózní z toho, že nejsme nervózní. Iva s Šárkou připravily spoustu jídla, tak zbývající čas trávíme tím, že pojídáme různé dobroty.
Šatnu jsme si vybudovali v místnosti v podzemí, které při plesech funguje jako tzv. „peklo“. Je to trochu daleko od jeviště, ale na převlékání kostýmů mezi seminářem, předehrou a samotnou hrou jsme to doposud stíhali, tak snad to klapne i tentokrát, no ne?
Krleš, jakoby měl zlé tušení, znovu dává dohromady pořadí jednotlivých obrazů této hry, píše je velkým tiskacími písmeny na papír, který potom přilepí na zeď ke stolku nápovědy. Bohužel, ani toto opatření nepomohlo. Ale o tom až dále.
Hlediště se postupně plní, kapacita sálu byla naplněna. Převlékáme se do obleků a čekáme na pokyn, že všichni diváci měli možnost nakoupit si do zásoby občerstvení a fronta v baru byla obsloužena. Gong, a jdeme na to. Krlešovo velmi vtipné a aktuální úvodní slovo se dnes neobešlo bez malých přežbleptů, ale je odměněn prvními nesmělými úsměvy diváků. Diváci tají, a postupně si je získáváme na svou stranu. Brzy přichází na to, že se mohou smát a využívají toho. U Hamleta bez Hamleta se tolik nežducháme a diváci asi reagují ještě lépe než ve Slavoníně. Buben krásně a procítěně uvedl hru, která se celá odehrává po tmě, tedy „Tma jako v pytli“. Nervozita z nás opadla a začínáme si to užívat. Tma jako v pytli byla na jedničku. Cimrmanova korespondence s Ladislavem Stroupežnickým už byla občas přerušována hlasitým smíchem diváků. Máme už pár představení za sebou, tak si umíme počkat na doznění smíchu a teprve potom pokračovat v hraní. Herecké desatero přednesl Šaman s dokonalostí sobě vlastní a už jsme si jisti, že tato štace bude patřit k těm povedeným. Protože nemůžeme zatáhnout oponu, tak Iva pouští „Tenhle kus, co hrajem Vám…“ při nasvícené scéně.
A pak to přišlo! Měli jsme už převlečení v prvních kostýmech hrát předehru, ale místo toho Iva nahnala chudáka Kaye s kyticí, aby s proslovem k panu starostovi (zde tedy ke starostce) uvedl slavného herce Karla Infelda Prácheňského. Kay svůj proslov krásně a bez chybičky odvyprávěl, ale Prácheňský nikde. Šaman totiž měl poslední seminář a šel se převléknout do pekla, aby byl nachystaný na druhou poloviny předscény. Kay znovu vyvolal mistra, aby přišel a přijal kytici. Zoufalými pohledy směrem k nápovědě zjišťoval, kde ten Šaman krucinál fagot je a hledal jakoukoliv pomoc, co má dělat. Pokrčili jsme s Ivou rameny a řekli mu, že Šaman je v pekle a ať mezitím něco povídá. Tak chvíli něco povídal, a pak se slovy, že na mistra si musíme ještě chvíli počkat odešel s jeviště.
Mezitím mezi herci vypukla obrovská panika. Jak navážeme? Přece to Kay nemůže říkat znovu a na správném místě ve hře. Mezitím přišel Šaman a z pozice režiséra rozhodl, že to tam Kay na správném místě hry řekne úplně stejně, jako by se nic nestalo.
Takže „Tenhle kus, co hrajem Vám“ zaznělo podruhé. Tentokrát ale po písni už hrajeme předehru. „Roberté, otevři oponu!“ Ulevilo se nám, že víme, jak pokračovat. Informaci o tom, že vlevo vždycky seděj blbci přijali diváci vlevo s nadšením. Vrátilo se nám sebevědomí a jistota.
Přestávka. Nesměle vplouváme mezi lidi a vyzvídáme, jak se jim dnešní představení líbí. Mezi diváky jsou samozřejmě i různí naši známí – místní, z Olomouce i z daleka. Zdá se, že se baví.
Kay znovu jde s kyticí na scénu, opakuje proslov ke starostce a přivítá mistra Prácheňského. Mistr tentokrát kytici přijal a může začít hra Vlasta.
Suchý led funguje, takže 150 let stará žehlička je i dnes „napařovací“. S každým obrazem přibude nová postava na scéně. Pokud uděláme chybu, víme o ní pouze my. Kay i dnes zaměňuje rukopis s pravopisem, Brzda jednou usnul v roli a zapomněl mluvit, ale vše mělo nějaké řešení.
Scéna, kdy Prácheňský odešel za humna si dobře rozmyslet, co že to má vlastně říct Vogeltanzovi, se opravdu mimořádně vydařila. Musíme se s Ivou hodně krotit, abychom se nesmáli nahlas dříve než diváci a nenarušovali tak představení.
I Helga si svůj cat walk na módním molu užívá, jen zapomněla říct tu větu: „A Vavroch?“ Vůbec to nevadilo.
No co dodat? Myslím, že to byl úspěch. Během děkovačky jsme náměšťákům zazpívali děkovnou píseň napsanou jim na míru a bylo to přijato ovacemi ve stoje. Zejména Prácheňský sklidil zasloužený obdiv. Potlesk nebral konce, jsme šťastni.
Úklid kulis je bleskový, už víme, máme nacvičeno… Přestože je neděle a večer, jsme plni adrenalinu, endorfinu a kdoví co ještě se nám vyplavilo do krevního řečiště, nechce se nám domů. Srazili jsme si stoly a dojídáme dobroty připravené Ivou a Šárkou, pijeme nealko pivo a sdílíme to, co se právě odehrálo. Bylo to moc fajn.
Tak, a je to! Máme divadelní prázdniny…
zapsal: Libor Kvapil – Čibyl