Horní Lhota u Zlína (21. 11. 2025)
Tak je to tady! Po bezmála roční snaze a složitém vyjednávání se nám podařilo domluvit hned dvě představení na jeden víkend ve štacích nedaleko od sebe. Vždycky nám bylo líto odehrát, vše složit a jet za střízliva domů, když nálada po představení vyzývá ke spočinutí, trávení adrenalinu, k požívání nápojů, k muzice a k veledůležitým hovorům o úplných hovadinách.
Tak tedy se podařilo domluvit víkendovou šňůru na jihovýchodní Moravě. Někteří sice pojali zpočátku nedůvěru k podobnému konceptu výjezdního zasedání přes půl Moravy, avšak myslím, že průběh akce již zpočátku všechny pochybnosti rozptýlil. Aby se dalo sehrát páteční představení, bereme si na pátek všichni dovolenou a z různých světových stran se – naloženi různým nutným materiálem – sjíždíme ve 12:00 u kulturního domu v Horní Lhotě.
Skupina A (čistě rozlišovací označení) – režisér, skupina B – principál s kulisami, zvukem a světly, skupina C – Šárka s kostýmy a proviantem, skupina D – Buben a Iva s invalidním vozíkem a cateringem, skupina E – Čibyl, Kay a Brzda, všichni pak dohromady jednotlivě ještě i s hudebními nástroji.
Zahájili jsme přípitkem z čerstvě vypálených trnek. Stavba jde velmi dobře a od ruky, každý už ví, kde je jeho místo. Kulturní dům je vybaven celkem čtyřmi lampovými výbojkami pálícími na jeviště a v sále je napevno instalován zvuk, vše svedeno do jednoho velína v racku. Principál – nemoha se dočkati Vánoc – nakoupil po exkurzi v divadle Na Cucky čtyři reflektory AHR500 se stojany a dimmerem, což instalujeme rovněž. Díky výborné asistenci místního technika se daří naše výbojky napojit na jeho světelný ovládací dimmer pult, čímž pádem jsou všechna světla (místní i naše) ovládána z jednoho bodu. Je to výborné, vše funguje nádherně. Po všech instalacích obligátně zkoušíme nějaké sehrání se s prostorem, prostě jako vždycky. Ve volném čase se převlékáme a zobeme jako vždy vysokobonitní catering – aktuálně vepřová na paprice s těstovinou v mistrném podání Iviny maminky. Tady mi dovolte odbočku – při přípravách turné vypukla diskuse, jak budeme řešit stravu, Iva se Šárkou si to vzaly velmi obětavě na triko, ačkoli jsme je všichni přemlouvali, ať se tím nezatěžují – protože jsme nechtěli přidělávat starosti. Ovšem Iva byla tak neoblomná, že mi svitlo, jak to je, a proto jsem zahlásil s vlastní znalostí místních poměrů, že my hoši z Olomouce nevíme, co jsou místní děvčata a náš odpor je úplně marný, neb není v našich silách děvčatům rozmluvit, aby se nevycajchnovala, na což Iva reagovala krásnou poznámkou „TÁÁK JE HODNÝ“……
Vše probíhá velmi rychle, pomalu se začínají trousit lidé, otvírá se bar. V tomto mezičase se nám svěřuje Iva, že tento den je pro ni dost náročný – dopoledne byla na pohřbu v rodině a na následné pohřební hostině. Cestou z karu domů se jí malá dcerka ptá: „maminko, co to znamená „do p.č.?“…. a pak šup do divadla nahazovat text v komedii. Možná to sem nepatří, ale existují zkrátka v životě chvíle, kdy život nějak zařídí, že vedle sebe postaví velmi kontrastní situace a je možné, že takhle Život s velkým Ž dává nahlédnout hluboko do své podstaty…
Průběh samotného představení mi trochu splývá, nevybavuji si asi žádný konkrétní silný moment, (vyjma mé zdravice k dědu, který pochází z tohoto kraje a v jehož holínkách hraju), který by představení nějak odlišil od obvyklé zkušenosti – i když jeden vlastně ano – po větě „tady vpravo sedí vždycky blbci“ se to v dané části publika dotklo nějakého muže pozdně zralého věku, který od té doby představení z hlediště neustále hlasitě komentoval. Úplně příjemné to nebylo, ale myslím, že nás to ani moc nerozhodilo a krom toho je potřeba se tužit. Pak už mi tane na mysli jenom jeden moment – a to zjevení Helgy na jevišti – vlna erotismu projela publikem za nebývale silného sborového „ach“…. Holt, žijí tady ještě celkem normální lidi a my, co se můžeme na jevišti strhat, než vydojíme z publika nějakou odezvu, můžeme Helze tiše závidět, protože skutečnej Vavroch je vlastně ona – prostě jen vejde na jeviště – no , nedá se říct přímo potlesk, to je jinde – a ani nemusí nic říkat. Nevím, jak si to užívá ona, ale soudím, že niterně musí být velmi potěšena… Prostě: „kdo z vás tohle má?“
Představení proběhlo ke všeobecné spokojenosti, což se materiálně vyjádřilo v tom, že starosta i trochu přitlačil nad původně smluvený honorář, což kvitujeme s povděkem jako výraz uznání a respektu k naší činnosti.
Po ukončení představení probíhá obligátní bourání a úklid, ale pak už hurá na bar. Místní začali zlehka pařit a my bereme nástroje. Protože je v sále trochu šrumec, všechno jsme zapíchli na elektro a řveme jak na lesy. Aby byla trochu prdel, beru si basu, elektriku s multiefektem přepouštím Čibylovi, kterého dlouho přemlouvám a lákám ho na kvákadlo, abychom nehráli s Krlešem jen ve dvou, protože jinak nechce hrát nikdo a všichni chlastají. Čibyl nakonec podléhá vábení a kváká od začátku do konce, což je v naší hudební produkci novum, já držím basu a Krleš to vede. Myslím, že to nebylo nejhorší, ačkoli se některým citlivějším zdá, že děláme trochu bordel. Nicméně akusticky bychom se v místním rachotu vůbec neprosadili.
Místní chodí za námi s různými podněty – jak už to bývá. Rozdivočelé místní děvuchy objednávají song za songem, což nějak zvládáme. Dokonce jsme schopni z fleku nějak zahrát i Sluneční hrob, kterej není úplně jednoduchej a mimo to jsme ho nehráli vůbec nikdy. Nakonec dva místní countrymeni seniorního věku, přemoženi vzpomínáním jak a co hráli oni, se ujímají dočasně našich nástrojů a valí svoje starý fláky. Do toho jako refrén za námi chodí jakýsi místní obsedant středního věku a periodicky se dožaduje, abychom zahráli hymnu Baníku. Patří patrně k tomu typu neherců, kteří svou neroli příliš silně prožívají…. Nicméně večer se velmi vydařil a nikdo si nepamatuje, kdy se šlo spát.
Já jsem se moc těšil na spaní na jevišti. Paměť pouze uchovala, že kdosi pozdě do kanafasu příchozí budil toho vedle, aby se ho zdvořile dotázal, zda si smí lehnout vedle něj, pak Iva tuším vstávala po dvou až třech hodinách spánku a jela kamsi na chatu. To všechno bylo podloženo Igorovým chrápáním, které rezonovalo o nafukovací matraci, to se přenášelo na rezonanční desku jeviště, odkud zvuk letěl dolů do pekla pod jevištěm odkud se amplifikován vrátil celou podlahou zpět, neb dobří holubi se vracejí a Igor s Pavlínkou si na nás zajeli jako pokaždé, což je bezva, protože mimo jiné jsou to ruce navíc při práci a máme je rádi.
Je cosi velmi kouzelného na tom, když se celý sál pomalu zhasíná, pak se zamkne a vy jste uvnitř….. Myslím, že zhruba srovnatelné by mohlo být akorát tak nechat se přes noc zamknout v kostele. Uléháte na karimatku na jevišti za zataženou oponou, což je podivuhodný okamžik, jste zvědaví, jaké sny se vám budou zdát. S překvapením zjišťuji, že prostorová situace trochu připomíná krematorium – všichni pryč, zatáhla se opona, zhasínáme – ale vidí to beze smutku a s pobavením člověk nemrtvý…
Jediné, co nám v Horní Lhotě citelně chybělo, byla pořádná šatna, takže prostorově jsme museli poněkud improvizovat, ale nebylo ta zase nic, s čím by se nedalo vyrovnat a bohatě to vyvážila profesionální pomoc zvukaře a osvětlovače. Tož tedy díky za všechno, Horní Lhoto a někdy snad na shledanou!