Březolupy (22. 11. 2025)

Ráno se budí každý tak, jak může, umí a zvládá 😊. Děvčata (ó jak jsme požehnáni) připravila nádhernou snídani. Pamatuju si, že byla výborná vyprošťovací polévka, ale nevím už jaká, akorát vím, že na přidání nezbylo. Na tento grunt pak dosedla kromobyčejně výtečná paštika značky Helga-Šari, takže celému souboru prošla do jisté míry polyamorně láska žaludkem. Na to pak nezbytný nutný kafe a to dvakrát, sichr je sichr.

Takto polaskáni, naloživše zbytek materiálu do aut a míjivše přitom úplně inertního Igora prověřujícího elektroakustickou kytaru přes akustický zesilovač v prázdném sále (ten obraz!), vyrážíme do nedalekých Luhačovic k dalším kúrám. Usnesena v předstihu byla prohlídka Slunečních lázní z díla Dušana Jurkoviče, protože původně uvažovaný Miroslav Černý z Provodova na nás nemá čas. V Luhačovicích pak jednotlivé vozy skupin A – E cvičí etudu s drobnými při placení parkovného a skupinového studia systému místních jednosměrek.

Samotné lázně vyzařují pohodu klid a slunečnou náladu, provází nás mladá sličná (místní by řekli „chutná“) průvodkyně, erudovaná, znalá a zapálená, tož ji zveme na naše divadlo, přičemž se ukazuje, že sice víme, kde hrajeme, ale nevíme, v kolik, tak ji prosíme, aby nám to proboha vygooglila, abychom měli alespoň nějakou rámcovou představu… (což člověk – nebýt turné – nezažije!)

Samotná prohlídka lázní působí konejšivě, ačkoli zápal paní průvodkyně má malounko vtíravý rozměr, malinko nátlak, jakkoli to není míněno zle, asi jsme spíše my byli rozpoloženi dost jinak, ovšem jaký to div, že ten tlak pohnul mou peristaltikou do té míry, že jsem v základech stavby (někdejšího mlýna) prý vypustil „tichošlápka“, který celou prohlídku popohnal o notný kus vpřed…. Nepříznivý dojem jsem pak zcela napravil trefnými doplňky k přednášce o Leoši Janáčkovi, načež jsem výklad místy i převzal. Příznivý dojem jsem završil přesně mířenými dotazy na průvodkyni: která provedení kterých Janáčkových děl již slyšel? Načež tuto rychlou rekognoskaci jsem doplnil o doporučení konkrétních interpretů, kterým by rozhodně měla věnovat pozornost spolu se zevrubným popisem jejich hlavních deviz…. Prostě, když jste kulturní člověk a máte styl….

Komentovaná prohlídka nás v závěru již zcela neorganizovaně vypustila do jezírka biotopu, někdejšího to bazénu lázní. Ideově uvědomělí otužilci neodolali alespoň smočit nožičky (celkem jasná sublimace), čili Krleš a Brzda se prošli voděnkou ruku v ruce – což bylo rozkošné na pohled…  Akorát, že jakási škaredá sviňa jim přitom schovala boty, rozestrkavše je po jedné do přilehlých kabinek… šak sme na ňu pak podle fotek přišli…. která že to byla!

Takto povzneseni výplody velkých duchů obrátit se zpět k dosud živým tělům všichni jsme museli a proto jsme šli na oběd. Hospoda poblíž vybraná Ivou výborně! Vynikající jídlo, matně si pamatuji, že někteří milovníci adrenalinových zážitků si objednali cosi, co nikdo nevěděl, co to je, prostě těžká exotika, protože místní normálka, název byl sexy, ale prý to bylo výborné. Jenom vím, že střapačky to nebyly, byla to nějaká místní ještě větší záhada…

Takto posíleni uvolili jsme se k přesunu do Březolup s drobnou změnou, totiž že do vozu skupiny A jsem si vyreklamoval Kaye. Ježto jsme projížděli archeptypální krajinou mého dětství přes Biskupice a Částkov, považoval jsem za účelné spojit se ještě telefonicky s vozem skupiny B abych po cestě mohl poskytnout zasvěcený výklad zejména v panoramatických pasážích na hřebeni „Obce“ a mohu říci, že krajina shledána obecně harmonickou, což koresponduje s údaji v územně plánovací dokumentaci přilehlých vesnic.

A tak jsme dorazili do Březolup s pouhým 20timinutovým zpožděním. Nemá valného smyslu popisovat vykládku a stavbu. Naopak má smysl vyzdvihnout, že to bylo největší a nejvystrojenější jeviště na jakém jsme se kdy ocitli. Víceúčelová hala s tělocvičnou a jevištěm v sousedství plochodrážního stadionu byla postavena v 80.tých letech 20. století a to na míru místnímu hlubokému zájmu o bigbítovou hudbu. Proto jeviště bylo navrženo a postaveno tak, aby se na něj vešel s aparaturou třeba i takový Arakain. Šatny byly na štaci rovnou dvě. Ve sklepě k dispozici sprcha, po níž okamžitě všichni skočili. Zajímavým aspektem, který vystihoval intenzitu místního spolkového života ovšem bylo, že obec zrovna chystala obecní zabijačku a celá chodba ke sprše včetně sprchy byla zaskládána hromadou umytých velkoobjemových zabijačkových hrnců, mezi nimiž bylo cestou k očistě nutno složitě kličkovat. Nepamatuju, kdy jsem viděl tolik hrnců pohromadě.

Jeviště samotné při plně roztažené oponě mělo cca 15 m šířky, k tomu mělo cca 10m hloubky. V portálech bylo místa, že by projel i žebřiňák a na scénu dodávalo světlo 6 výkonných výbojek po stranách hlediště, zatímco dalších cca 14 výbojek pálilo shora. Ani v Betlémě by nemohlo být více světla.

Na naší stavbě se to projevilo konkrétně takto: panely, které normálně vystrkujeme z jeviště ven dopředu mimo samotný zděný portál, abychom se tam vůbec pohnuli, byly tentokrát přímo na jevišti a k tomu jsme oponu neroztahovali ani celou, nýbrž jsme na každé straně nechávali po straně cca 1,5 m opony neroztažené, což se muselo ovšem natrénovat. Světla bylo tolik, že vlastní nové světelné zdroje AHR 500 jsme mohli klidně nechat v autě. Hlediště bylo tak ohromné, že při umístění 150 židlí se sál v polovině musel přepažit hadrem…. Při popsané hloubce jeviště za kulisami zbýval ještě ohromný prostor na uskladnění materiálu, prostě korzo v podstatě již o urbanistických rozměrech. Přitom všem tam ještě zbývalo tolik místa, že kdesi v rohu bylo zaparkováno koncertní křídlo a v jednom z portálů byla zaparkovaná rakev. Mám-li ten pocit shrnout jednoslovně – Národní.

Prostor byl tak ohromný, že nebylo možné ho naplnit neozbrojeným hlasem. Bylo ovšem pracné se po obligátní stavbě kulis skamarádit také se světelným parkem a zvukem. Skláním se před organizačním umem obce, že místo jednoho zvukaře zajistila hned dva, kteří nelenili, a z provaziště nad jevištěm spustili dvě ohromné světelné rampy, aby na ně zavěsili sadu tuším tří až čtyř kondenzátorových mikrofonů, které nám měly pomoci přenést děj z jeviště k poslednímu posluchači vzadu. Tak ta světla byla vcelku jednoduchá, přestože pochytit, který z dvaceti čudlíků patří ke kterému z dvaceti výbojek, to chtělo taky čas….. Se zvukem už to ale bylo mnohem náročnější. Mikrofony bylo nutno dost vybudit na to, aby nás dostatečně braly zdálky a přitom zamezit zpětným vazbám. Když se to podařilo, neměl zvuk dobrou barvu, a když se začalo pracovat s barvou, ozývaly se zase vazby. Mimo to se přidával nepříjemný efekt – zvuk reproduktorů procházel neztlumen textilií, která přepažovala v půlce prostor hlediště, takže na konci haly se zvuk odrazil a se značným zpožděním se vracel zpět na jeviště, což nás herce mátlo. Nebojím se říci, že to byla setsakramentská štrapáce ten zvuk nějak vyřešit, ale nakonec se to přeci jenom povedlo a celý soubor se s díky sklání před umem a nasazením zvukařů, jejichž jména budou žít věčně, ale teď si na ně nemůžu vzpomenout (ach ta paměť!!!).

Celý složitý proces byl ještě mírně komplikován skutečností, že většina souboru vlivem únavy z předešlého dne jednoduše odpadla.

Tak třeba Helga-Šari si lehla do postýlky místo panímámy a přikryla se povlečeným nafukovacím balónem. Čibyl – už v kostýmu principála – si roztáhl karimatku na korzu za kulisami a normálně to zalomil. To vše za situace, kdy se studovalo ovládání světel, čili na mně všichni svorně volali „zhasni“! To byli ještě napůl při vědomí, ovšem ten zvuk potom už měli naprosto v paži.

Uvědomoval jsem si, že pozoruji velmi zvláštní situaci: totiž náš přerod v přímém přenosu. To je tak: když máte jedno představení o víkendu, tak to se třeba v pátek staví, v sobotu hraje a v neděli odpočívá. Ovšem viděno optikou šňůry se vlastně šíleně mrhá silami a energií za nebývalého časoprostorového luxusu.

Ó, kam se nyní v Březolupech podělo svazácké nadšení zasvěcovaných prvniček? Kam se poděli ti kompadres, kteří raději dají vale spánku, jen když kulisy budou na scéně správně vycentrovány? Ale zbídačená těla si vyžádala své a převládl – jak to říci  – asi nutný a zdravý cynismus velící zachování těla před tušeným výkonem…

Troufám si říct, že turné svou intenzitou z nás trošku oškrábalo takové to naivní nadšení hýřící nepromyšleně energií. Dolehla na nás únava, nebo jinak, dostavila se próza tohoto oboru lidské činnosti a dolehla na nás jako buchar….  Jaká to proměna!

Musím ovšem uznat, že spánek posílil soubor a obnovil vypotřebované síly a opovažuji se říct, že na výsledném představení se únava nijak neprojevila (spíše to zase vykryly vypuštěné endorfiny), proto spát bylo zpětně hodnoceno správné a racionální rozhodnutí. I kdybych to nakrásně v tu chvíli cítil jinak, všichni by mně beztak poslali do řiti.

Krásné a zvláštní bylo přijetí v Březolupech. Z Horní Lhoty je to coby kamenem dohodil, ale mrav je už úplně jiný. Tento kraj už není dotýkán Valašskem, nýbrž jsme na Dolňácku, což se projevuje dvěma dost ostrými odlišnostmi.  Za prvé pohostinnost je mnohem markantnější v materiální rovině – místní děvčice přinášejí dva tácy chlebíčků, krabici vdolečků, dva půllitry slivovice, basu piv a balení vody – prostě cosi úplně neskutečného. Po takovém předznamenání jako po ouvertuře se člověku tak nějak automaticky našteluje huba i mysl na tušené mírné orgie po představení. Jaké bylo ovšem naše překvapení!

Po samotném divadle (a to byli v publiku i kolegové z práce) – po písničce stavěné na míru Březolupům – jsem hulákal do davu: „my se jenom převlečeme, zboříme kulisy a jdeme pařit, tož těšíme se na vás, na shledanou v pekle!“

A než jsme se vůbec stihli vysvléci z kostýmů, v divadle nebyla už ani noha. Vylidněno, jak když střelíš do vrabců. Tak nějak oproti Horní Lhotě – ohromné materiální zajištění, ale jakoby méně sdílení, menší potřeba být spolu, každý hned pospíchá za čímsi svým…. Úplně jiný mrav, to Horní Lhota se bavila jinak. Snad k tomu přispělo těch pár centimetrů sněhu, co napadl během divadla. Snad museli všichni ve zdraví dojet auty domů a zametat sníh okolo chalup. Nebo všichni museli v neděli vstávat do kostela. Nebo co.

No prostě zůstali jsme sami.

Nám to ovšem nevadilo. Zavčasu jsme zašli do pekla nakoupit dost piva, aby bylo co pít. Paní Petříková nám dala klíče od haly a povídá: „zamkněte si za mnú. Akorát ráno sa neděste, v půl osmé příde paní uklízečka uklúzat židle, lebo v devět začínajů v sále cvičit hasiči, tož sa nelekněte…“

Nám to ale vůbec nevadilo. Stáhli jsme osvětlení na intimní intenzitu, doprostřed ohromného jeviště jsme srazili stoly, nalili si po štamprli a dali si krásný komunitní souborový ťukanec slivovicou… DOTEK. Za tu povedenou šňůru. Endorfin kraloval. Vedly se hovory, ze kterých už se všechno zapomnělo, matně si vybavuju, že zpětně jsme probírali naším souborem nedávno navštívené představení v divadle Na Cucky. Vybavuji si jediný detail – řekl jsem, že to mělo některé rozměry kvalitativně brilantní, ale odcházel jsem ohlušen, zvuk byl na mně prostě moc a že je to možná laciný efekt.

Na což odvětil Brzda zcela v duchu povahy svého vlastního bytí: “já nevím, vy mně přijdete jako rozpolcení lidé“…..

Kdyby nic jiného, jsem rád, že si pamatuju tohle. Až bude příležitost, odeberu se do ústraní a nad Brzdovým výrokem setrvám v tichém rozjímání.

Se stoupající záhadností a tím i stoupající kvalitou hovoru únava již přebírala vládu a členové souboru odpadali do Nevědomí. Intimně stažené výbojky jsme museli již vypnout zcela a v triu Šaman – Krleš – Brzda jsme u slivovice přešli na čelovky. Ty měly ovšem do té míry blbě vtíravé bílé světlo, že to šlo hodně napříč aktuální kvalitě času. Tak jsme ty čelovky opřeli o vypité lahváče a osvětlení nabylo náležitě intimního charakteru. Ještě nějakou chvíli se vedly hovory už nevím o čem, ale byla to sranda, každopádně než jsem taky odpadl, tak vím, že ze tmy na mně zíral zelený Krleš a rudý Brzda, Jů a Hele…..

 

23.11.2025

Ráno probíhá přesně podle plánu a my shledáváme, co to je být kočovníkem – budí nás osamělá uklízečka sklízející 150 židlí. Vracíme se k večeřadlu na jevišti a snídáme, tedy  likvidujeme zbytky proviantu, a jako diváci pozorujeme z jeviště, jak v hledišti pod námi  cvičí dobrovolní hasiči. Celá situace je tak přízemně prozaická, že maže veškerou naši slávu předešlé noci a jakékoli nemístné pocity, že tady cokoli znamenáme. Zbývá jen jediné, vrátit se nohama na zem – ó bylo to krásné! Nyní se tedy vrátit do reality a to je tedy také vrátit se domů. A nic vás tak nenaučí vážit si domova, jako kočování s divadlem….

Naložen materiál, ometen sníh a odmrazena auta: sbohem jihovýchodní Moravo, bylo to krásné, trvalo to kratičko, žel… Ale byl to sukces! A já říkám, že jenom díky divadlu můžu zažít ještě ve středním věku nějaké poprvé.

Ex post s odstupem všichni vyjádřili prodělanou zkušenost úplně stejnými slovy: “ještě celý týden potom jsem byl úplně mrtvý, ale šťastný“.

Nyní by snad (jak plyne z textu jiné hry) bylo vhodné, kdybych pronesl několik slov, zhodnotil, a tak…

Čili: turné bylo v každém případě iniciací a přechodem. Po turné jsme asi jiní než před. Náročná organizace, riziko průšvihu, že se někde něco zapomene, že něco fatálně selže – na nic z toho nedošlo. Krom toho byli jsme vystaveni větší a náročnější porci práce, přesunům, pitkám, jednoslovně desetiboji.

Aby toho nebylo málo, poskočili jsme technologicky o nová světla. Mimoto jsme se museli v reálném čase seznamovat za pochodu s neznámými sály s individuálními technologiemi do nichž nevidíme úplně dovnitř. To samo osobě je dosti náročné a nyní se to odbývalo ve větším časovém presu. V celkovém úhrnu možno říci, že zvolili jsme si provozní formu, která nám dala po všech stránkách zabrat a která nás po všech stranách prověřila – pracovně, morálně, psychicky, fyzicky, intelektuálně, týmově, individuálně. Nemám stínu pochybnosti o tom, že jsme všichni obstáli se ctí bez ztráty květinky a všem děkuji za nasazení a pozitivní přístup při tomto historicky prvním kroku do tmy.

Summou to vyjádřil principál: “teď jsme konečně divadlo“.

Děkuju kamarádi a bylo mi ctí. Vězte, že jednou, až budu dodělávat s přeraženou hnátou někde pod dráthindrnisama, tak tyto uplynulé momenty budou jedny z nemnoha, které si budu v paměti přehrávat….

 

 

zapsal: Martin Ševčík – Šaman